SENDEN

SENDEN

Sen vcházející do dne 14.12.95
(nebo snad den do snu, sen do snu, den do dne ?)

Nesmírné díky za tento dar prožitku kontinuity - zažíváš a prožíváš zcela naplno přechod odtud sem.

Událo se to v čase, kdy všude vládne tma a vše je ukryto v černém prázdnu. Ten prožitek však byl prosycen neobyčejnou jasností světel, barev, vůní, hlasů, zvuků, melodií, pohybů, a to tak, že se to dá přirovnat pouze jen a jen té nejsvětelnější skutečnosti.
Sny by se měly zachycovat co nejdříve, jinak se rozplynou jako pozdněsrpnový ranní opar a zmizí v nenávratnu.
Do toho parku se nedalo zajet normální cestou. Museli jsme použít objížďku a napojit se na cyklistickou stezku. Auto bylo ostatně malé a nehlučné, takže to nikomu nevadilo. Zaparkovali jsme a vytáhli kola. Naši souputníci chtěli jet na kole s ostatními, my však ne. Řekla jsi, že se už stmívá a tudíž je čas jít tam. A tak jsme se vydali tam. Cesta vedla podél překotného potoka a u splavu začala pozvolna šplhat vzhůru. Stoupání bylo poměrně strmé a namáhavé, ve vyšších polohách se ještě modraly zbytky sněhu. Tam jsem Tě musel trochu potlačit, aby jsi neodlétla do hlubiny. Spolu s námi se šplhala i spousta jiných lidí. V půli kopce se nám po levé straně naskytl překrásný pohled. Kopec byl ohromně veliký a celý zešikma doleva.. Slunce tam nahoře svítilo ještě dost, přesto, že dole se Ti zdálo, že už bude brzo tma. Bylo to jakési velmi kontrastní černostínové zatmění. Stromů se tam moc nenacházelo, byli to spíše osamělci nepříliš velkého vzrůstu, podobni malým borovicím. Všúúúúde se rozprostírala tráva. Nebyla ani zelená, ani žlutá, ani hnědá a hlavně nebyla rovná. Měla neurčitou barvu a byla silně ospalá. Zřejmě se už ukládala k zimnímu spánku. Přesto bylo ještě všude příjemné teplo. Úplně dole bylo vidět náš už dospělý potok. V řece se povalovala spousta balvanů a voda se stříbřitě bělela. Ta bělost se dala přirovnat ledu nebo snad sklu.

Řekl jsem Ti: " Tohle je opravdu překrásná horská step". Nejhezčí na tom všem byla ta její levošikmost. (Někdy bych se tam rád vypravil).
Konečně jsme vylezli nahoru. Nyní nás přepadly obavy, že už nebude flek. Venku bylo sice několik bufetů, ale Ty jsi mi řekla, že mě zavedeš do prima hospody. I ostatní kopcoškrábači se rychle rozprchli po okolních hospodách. Ten pajzl se nacházel zpola pod zemí. Ve vstupní hale se poněkud šeřilo. Pak jsme vstoupili do půlkruhového sálu, kde bylo více světla. Něco jako domácí amfiteátr. Stoly tam nebyly. Pouze lavice, každá o jeden stupínek výš. Jídlo a pití měli pojídači a popíječi buď na klíně nebo vedle sebe na lavici. Nebylo nijak zvlášť plno, spíše poloprázdno. Nechápal jsem proto spěch, obavy a horečnaté škrábání tam dole v kopci.
Všem těm bužírkům se naskýtal pohled na jednoho beznadějce, který se je snažil bavit pouštěním písniček na videokazetách a současně do toho řvát svoji bezvýchodnost.
Pak se začalo vše pomalu stahovat do mlhy. Jedli jsme něco extrovního, špeciálního, kuriálního, nadražího, pajáčového, očazenětrámovorybníkového, masového, hlínového, alžírského, nedělního, záchuťového, kampeliškového, doooobrýýýránového a bylo nám velmi, velmi dobře. (Kurnik nevím ale, jak se ten gábl jmenoval. Rád bych si to někdy uvařil). Ti blbci,co tam potom přišli, se mně vůbec nezamlouvali, a tak jsem je nechal vymizet z mysli.

své jméno ještě neznám

P.S. - 15.8.1999 (nyní možná už ano)

Blažené Ticho