Nov

Je nov. Po obloze plují temné mraky takže není vidět ani hvězda. Jdu a neohlížím se. Proč? Proč jen se to muselo stát? Proč já? Co jsem komu udělala? Zvednu oči vzhůru a vidím vítr jak si pohrává s listy vysokých topolů. Určitě ševelí, vím to, ale náhle mě přepadá pocit nejistoty. Co když je to jen domněnka? Co když neševelí a pouze já si to naivně namlouvám?
Do očí se mi vehnaly slzy. Rychlým mrkáním je zaháním. Pod nohama ucítím chvění. Polekaně se rozhlédnu, to jen za mnou projel náklaďák. Je dusno a oči mě pálí od toho, jak se mi chce pořád brečet. Ve svitu lampy, co poblikává takovým tím tajemným, až strašidelným způsobem, jak to někdy vídáte ve filmech, v tom světle vidím dvojici. Objímají se a on jí šeptá. Je jako ten vítr vysoko v korunách a říká: "Miluji tě, má drahá. Udělal bych pro tebe cokoli. I bych pro tebe zemřel." A ona mu odpovídá: "I já tě miluji, má lásko. Jsi mi vším, nikdy tě neopustím, zůstanu tvá navždy."
Přepadá mě hořkost a zášť. Já si takhle už nikdy šeptat nebudu. Nikdy neuslyším ta dvě něžná slůvka. Nikdy. Dávám se do běhu a tentokrát pláču. Horké slzy smutku a závisti mi stékají po tvářích, bradě a skapávají na košili, kde tvoří velký tmavý flek. Nevnímám nic, jen sebe. Sebe a svou lítost. Už nikdy to nebude jako dřív.
V boku to píchá, ztěžka oddychuji, ale běžím dál, nechci se zastavit. Vítr mi něžně cuchá vlasy. Proč se to muselo stát, tak proč! Už nikdy nic neuslyším, nikdy mi nikdo nic neřekne.
Světla a pak tupý náraz. Ostrá bolest na hrudníku. Ležím na zemi a dívám se pod sebe, kde se tvoří kaluž. Z čeho? Vždyť neprší. Někdo mě obrací k sobě a cosi říká. Hledím na oblohu a hledám útěchu v pohledu na bledý měsíc a jiskřivé hvězdy. Je nov, nic nevidím. Na rtech mi pohrává úsměv, je tma...