Přetrhání posledního pouta

Ráno sem vstala v 6, abych stihla vyvětrat smrad becherovky a cigaret. Pak sem si dala zelenej čaj. Piju ho pravidelně, sem přesvědčená, že mě to očistí od večerů. Bylo mi trochu špatně. Bolely mě záda. Pustila sem si hudbu. A televizi. Dávali hovno. Jako vždycky, takhle brzo. Rána sou pro mě stereotypní děvky. Dřív to tak nebylo. Probouzela sem se vedle něj a nebo sem se na jen těšila, až se uvidíme. Šla sem do školy. Bylo září, takže zatim žádná práce. Vo to hůř. Hodněkrát se mi stávalo, že sem ani nevěděla, o čem přemejšlim, ale nechtěla sem, aby mě někdo rušil. Prostě sem přemejšlela a pak sem to zapomněla. Vybavuju si jen útržky. Fotky a hlasy. Občas nějaký to světlo.
Zelenej čaj byl dneska moc hořkej. Nechala sem to louhovat nějak dlouho, zatimco sem šla na cigáro. Spíš na půl krabky.
Přepla sem na jinej kanál, koukat na krkonošskou přírodu ráno - bez komentáře, divná hudba a popisky teploty a podobnejch hovadin. Teď sem prostě neměla náladu cokoliv luštit, číst, hádat a tak.. vylepila sem konečně ten plakát beatles, kterej sem ničila na zemi už dost dlouho. Byly v něm rýhy on čehosi a rohy zmuchlaný. Ale vypadalo to oldschoolově. . .

"Rozešli sme se před měsícem, a já sem pořád cítila tu sílu zvyku. No, spíš já sem se rozešla s tebou. Ne, nelituju, jen mi občas unikne důvod. Ale je jich spousta. Jen jedinej ne, a to ten, co sis vymyslel. Neni v tom nikdo další. Prostě to bylo v tobě a ve mně. Tys mě asi nikdy pořádně nepochopil. Snažil ses."

Byla tu zima. Tady mi to nikdy nedá na lepší náladě. Ještě aby jo. Bylo mi to líto. Brečela sem. A kouřila. Koukala na tvojí fotku a datum narození ...

"Hodně si pro mě znamenal. Jenže život šel dál a já sem nemohla zůstat stát. Ještě před rozchodem sem prožila velký sebeobviňování, ale ...oba sme byli mladý. A ty už nezestárneš... "

Zapálila sem svíčku až napotřetí, foukal vítr. ale netřásly se mi ruce, jako většinou. pořád chci odpověď na otázku.

"Proč to takhle dopadlo? Je to nefér, já musim jít dál. Nejen kvůli sobě. Celý si to posral. Nemusel si. Srala sem tě, jako ty mě. Ke konci jo. Za rok a 3 měsíce se lidi poznaj tak dobře, že už jasně můžeš říct jo nebo ne. Moje odpověď se ti měla stát oporou. zkušeností. Zahodil si všechno, kvůli mě. Chceš abych si to vyčítala? Já k tomu nemám daleko, ale nechci se plazit po kolenou až teď. Mám výčitky jen z toho, že nemám výčitky. Co sis myslel, že děláš?"

Další pláč. vzpomněla sem si na kurzy potápění a na den, kdy sme zkoukli zelenou míli 6x. 6x sme buleli jako želvy. 6x sem se přesvědčila o tom, že ho miluju. Teda milovala..

"Pamatuješ na zelenou míli? Jak by ne, nebylo to zas tak dávno. Ve mně to zůstalo. Nevim, jestli ten film chci vidět někdy znova. Možná na tvoji počest, až se to bude hodit. Teď nemám odvahu, bojim se, že cokoliv udělám, bude ode mě nevděčný. Protože už tě nemiluju."

Uklidnila sem se. Zapálila sem si další cigaretu a vajgl sem hodila do plechovky od vypitý koly.

"Vždycky si mě přesvědčoval, že kola to hnus. A já na tebe teď mluvim a vydechuju vzduch plnej tohodle hnusu. Ty to přes ten mramor stejně necítíš. Nebo jo? Vemu si žvejku. Zkusim nepřemejšlet o tom, jakou příchuť si miloval. "

Malina. Až moc důvěrně oblíbená. Jedna ze společnejch věcí. Snažila sem se, marně.

"Už pudu, nevim co říct..zas přídu"

Musela sem mu několikrát zalhat. Kvůli svědomí. Ne mýmu, ale jeho. Pudu si koupit horkou čokoládu a pučit nějakej film. Možná zelenou míli. Poprvý bych nebrečela kvůli příběhu. Tim bych přetrhala poslední pouto.
Udělám to. A pak všechny věci, co sem si slíbila. Nebo i my.

"Omlouvám se za neupřímnost.."

Teď sem šeptala. Asi sem to nechtěla říct naplno.
Vim, co by mi odpověděl. Dneska můj první úsměv.

"Zelenou míli, na číslo 52”

Mám ještě jeho kartičku.

“A neprodáváte náhodou žvejkačky?"