Příběh starého ramínka

Když jsem se narodilo, bylo jsem krásné. Moc krásné…právě k mým dřevěným ramenům přimontovali železný háček. Mou hlavu. Cítil jsem se tak krásně a tak povznešeně.
Dostalo jsem se mezi další mé bratry a sestry. Bydleli jsme v krabici. Byla tam tma a nic jsme neviděli. Až jednou se krabice otevřela a já spatřilo koutkem oka kousek mého domova, v němž jsem pak po dlouhý čas bydlel. A pak mě konečně vytáhli. Svírala mě ruka jedné moc krásné slečny a já mohlo pýchou prasknout, když vzala zrovna ten nejkrásnější kus oblečení a dala jej na mě. Na ten krásný první den nezapomenu.
Bydlelo jsem v obchodním domě v jednom butiku. A protože jsem mělo to privilegium, že jsem drželo vždy ty nejhezčí věci, tak je lidé často kupovali. To mě pak vždy chytla ta krásná jemná ruka slečny a sundala ze mě oblečení, aby mě poté mohla znovu uchopit a dát na mě nové. Vždy jsem se těšívalo na tu chvíli. A že jich nebylo málo. Takhle krásně jsem si žilo. Nic mi nechybělo a mělo jsem se pohádkově.
Až jednou se stalo, že se butik zavřel. Všechno se vyklidilo a odneslo. Ale na mě se zapomnělo. Zůstalo jsem viset na svém výsostném místě. A výsostné místo bylo náhle místem nešťastným. Nevím, jak dlouho jsem tam tak mohlo viset. Ale když se pak zase objevil člověk, bylo jsem už řádně zaprášené. A když mě pak člověk objevil, oprášil mě a vzal si mě domů.
Od té doby jsem žilo ve skříni. Byla tam tma a já se tam bálo. Se slzami v očích jsem často vzpomínalo na to krásné místo, kde jsem vysívalo. Na ty jemné ruce, které mě drželi.
Můj nový pán měl drsné ruce a dával na mě jen sako. Pořád to samé. Dlouho jsem sloužilo. Až jednou můj pán místo aby na mě zase pověsil sako, mě vzal a vyhodil do smetí. Nechápalo jsem proč. Až později, když jsem se spatřilo v kousku rozbitého zrcadla, pochopilo jsem. Má hlava se neblýskala jako dřív a má ramena byla škaredě oloupaná. A tak jsem tam tak leželo a čekalo co se mnou bude.
A pak mě jednou začalo něco pálit. Po chvíli jsem už vidělo jen mého pána přes plameny. Bolelo to, pálilo to…ale pak mi došlo, že je to pro mě takhle lepší. Lepší než čekat kdy mě sežerou moli. A tak jsem naposledy zavzpomínalo na ty krásně jemné ruce, než jsem se proměnilo v prach a než mě vítr odvál do okolí.