Láska jménem Smrt

LÁSKA JMÉNEM SMRT

Všechno to začalo ještě před tím, než si to stihla uvědomit, uvědomit si tu chybu, které mohla předejít, než se do něj zamilovala, než se zamilovala do kluka, jež jí tak ublížil, i když ji všichni varovali. I ten kluk řekl, že s ním bude nešťastná, ale ona tomu nevěřila, nevěřila až se nakonec spálila a její láska jí dohnala k sebevraždě.

Čistá jako lilie s duší anděla, spěchá do náruče ďábla, i když to nevidí, i když si to nemyslí, je v pasti, je bezbranná, její láska jí oslepila mysl. Jak ostré trny růže, teď její srdce bolí, jak oheň, co pálí. Život se zdá dlouhým pro ty, co chtějí zemřít, zemřít kvůli lásce.

" Proč bůh mi dal život, proč mi ho dal, když teď tak trpět mám??!! Proč jen poslal mi ho sem, toho zrádce, proč dal mi lásku k němu? Já teď umírám a už nevěřím ničemu!"

Tichým hlasem dívka se ptá, odpovědí jí je však ticho.

" Proč zrovna já, řekněte někdo, proč já si tohle zasloužila?" Pláč se nese tichem, je slyšet jen vzlykot a žal co jí tíží. Dívka pomalu umírá a jen tiše vzpomíná, vzpomíná na léto, na to osudové léto, jež jí tak tíží, tíží jako velký kámen, který snad nikdy nezmizí. I když už po dívce zůstane jen smutnění. Lásku vsadila a láskou taky zaplatila, i když tak křehká a bledá tvář, co se v ní ukrývá, žal, láska a smrt.

Srdce, i když pod tím vším není vidět, tak je roztříštěné na milióny kousíčků, kousíčků, které rozbil, rozbil ho ten kluk, kterému ona tolik věřila, ten koho tak milovala, ten co jí slíbil lásku a vždy se jen tiše posmíval, posmíval se té dívce, která to netušila, která netušila, co bude se dít. Ale ten kluk to věděl, i když ji sám varoval, doufal v to, že ona ho neopustí, jak to udělal?

On jí snad očaroval, očaroval ji svými ďábelskými skutky, ona ho vnímala jako boha, jako něco neskutečného, jako zázrak z nebe. A on ji využil, využil její bezhlavé zamilovanosti, jež ji dostala až sem, až na samé dno propasti. Propast, ze které není úniku, ze které už neodejde.

On to věděl, proto jí opustil. On věděl, že tak získá její duši, duši, která byla čistá a která by udělala pro něho vše, proto toho využil, protože on její duši chtěl vlastnit, on chtěl být králem!

Dívka, co ztratí svojí duši je navždy uvězněna. Je jen tělo, které se řídí podle ostatních, které se řídí podle ďábla! Ďábla, který myslí jen na sebe, který chce získat všechno krásné na zemi.

Tato dívka už dávno propadla jeho moci a doufá, že smrt ji bude osvobozením, ale s tím ďábel počítá, proto jí zemřít nenechá, Nenechá ji odejít, protože věří, že dívka ho bude milovat na věky. Ďábel je lstivý a mazaný i když dívka dávno ztratila dech, pořád ho vnímá, cítí ho v sobě, cítí jeho zlo, cítí jeho touhu po ní a cítí bolest v srdci. Najednou ucítila, že snad znovu se jí srdce rozbušilo, ano, je to pravda, ona znovu procitla, kdo má tohle na svědomí, kdo život jí zachránit chce, snad to není ďábel. Pořád ho cítí, pořád ho má v srdci a proto chce zemřít, aby ji už opustil, aby opustil její tělo, aby jí vrátil duši, vždyť ona chce jen klid.

Měla pravdu, je to on ten kluk, co jí ublížil, stojí nad ní a tiše brečí.

" Neodcházej pryč", zaslechla jeho hlas. Proč on tu je? Jak mohl to vědět? Odpovědí jí je jen jedna věc a to, že on je ďábel, proto to ví. Dívka bez hnutí leží dál, i když cítí dotyky toho kluka, cítí a zraňují jí, pálí jako pekelný oheň, jež snaží se ji pohltit. Ona však nedá to na sobě znát, jen těžké kapky, co jí z očí padají ho utvrzují o tom, že je na živu. " Teď má vyhráno", říká si dívka v duchu, ona ví, že on to cítí, že cítí svoji výhru, která ho naplňuje, která ho naplňuje tak, že neví, co má dělat. Jen dívka to ví, ví, co musí udělat, musí od něj utéct, musí utéct co nejdál. Daleko od jeho moci, daleko z jeho věznění, slyší jeho zrychlený dech… "bože je to tu zas", zakřičela ve své mysli, v mysli, která dávno nebyla její, patřila jemu i on věděl, co si myslí " odejít? Odejít nemůžeš, já ti to nedovolím", pošeptal jí tiše do ucha, už nebrečel a teď se znovu usmíval, usmíval se, protože to věděl. Měl její duši, její rozbité srdce, slyšel každou její myšlenku a teď mu zase patřilo i její tělo, mohl si s ní dělat, co chtěl. Zvedli ji do náruče ze studené země, lehce jí pohladil po černých, dlouhých vlasech, které jí splývaly dolů po zádech, stále byla bledá, bledá jako sníh, i když už dávno nabrala dech, i když už dávno cítila svůj tep. Nechtěla otevřít oči a vidět toho kluka, co zranil ji a teď mu leží v náručí, znovu bezmocná.