Nehybná

Byla ochrnutá, ale postižené bylo jen její tělo. Jen ruce ještě sloužily a mysl byla vysoko nad úrovní kdekterého zdravého člověka. Dny plynuly a ona tam byla již třetím měsícem. Za tu dobu nic neřekla, ale zdálo se, jako by si v duchu, v tajemné komnatě její mysli, povídala sama se sebou a přemýšlela, kde se stala ta chyba, že právě teď, v tuto chvíli, je tam kde je.

Svaly na rukou pomalu ochabovaly, nevzhledná hadička na přívod potravy trčela z krku a ona ležela, nehýbala se a mlčela. S neutrálním výrazem těkala velkýma zelenýma očima s rámy černých dlouhých hustých řas po svém pokoji. Ode dveří, kterými občas prošla sestra v modrých neforemných šatech nebo doktor v bílém plášti k oknu, na jehož okapu sedávaly vlaštovky, na protější, od včerejšího dne prázdnou, postel.

Ozval se svištivý zvuk vzuchu odehnaného otevřením dveří a do pokoje vstoupili dva mladí doktoři, starší a mladší sestra.

,,Jolana Cinková, devatenáct let.."

Starší sestra jako každý den ráno představila doktorům tu mladou dívku na posteli, hlasem, který nevyjadřoval žádný soucit, pocit nebo náladu. Doktoři si prohodili názory a vyjmenovali, pro Jolanu nesmyslné dokotorské fráze a pak jako každý den všichni odešli. Jolana zůstala zase sama, jen kapačka, postel, bílá skřín a růžovej plyšák jí dělaly společnost. Ač se za jiných okolností bránila tomu pohledu, podívala se na svůj noční stolek, kde seděla na Davidově klíně, dlouhý nohy vysoko na stole vyhozený, objímala ho a na tvář mu dávala pusu. David dělal, jakože je mu to nepříjemný a naoko se snažil Jolanu odtáhnout.

V koutku Jolanina oka se zrodila slza, hořká slza počatá ze stejně hořké ingredience - bolesti. Sklouzla po řase, dopadla na tvář a odtud se skutálela až ke koutku rtů, kde se v tu samou chvíli zrodil úsměv, jenž vyvolala vzpomínka na ony šťastné chvíle poržité po Davidově boku. Slza se protlačila mezerou mezi horním a dolním rtem, vnikla do Jolaniných úst a ta ucítila její slanou chuť.

A za tou jednou počáteční, menší a hořkou slzou se hrnula z jejích očí spousta dalších a mnohem hořčích, slanějších slz. V očích se vyvinul neuvěřitelně silný tlak, jako snad trn, který bodal a pálil. Trvalo dlouho, co Jolana plakala. Pláč náhle ustal sám, současně se vznikem myšlenky, která Jolanu napadla.

,,Proč tu být, já budu s tebou..", zašeptala Jolana roztřeseným a pláčem poznamenaným hlasem. Natáhla slabé ruce na noční stolek po rámečku s fotkou, naposledy se na ni zadívala a pak z posledních sil zatlačila na sklo dokud neprasklo. Vzala nejšpičatější střep, ostatní schrápla pod peřinu, položila pod ni i své ruce, v pravé pevně svírala střep, levou zmáčkla v pěst a dlouhým, pevným a bolestivým řezem dala průchod své krvi..