Music in city

Kristian se zatvářil překvapeně. "říkáš, že Krumlov je melancholické město?! Ty mne překvapuješ! Podívej bar! Zábava! Bar! Zábava! Hospoda! Bar! Zábava! Hospoda..." "Kristiane, mám ti ukázat, místa, kde není bar, zábava, bár, hospoda bar?!" "Ano prosím! Ukaž mi je!" "Pojď, ale nemluv."
Přešli jsme k prvnímu nádvoří. "Příteli, rozhlédni se kolem, vidíš to tady. Právě tady, chodili kati a vedli své oběti, krev kapala z jejich zbraní a kam kapala? Na zem po které jdeš." "Múžu si dovolit poznámku? Tady není katovna a ani tady nejsou zbraně..." "Ne, ale támhle je hladomorna. Sedni si. Rozhlédni se, tady je most. Tady je divadlo. Vídeňský život, že Mozart! Kavárny! Paruky a masky, maškarády. Ale to je jenom maska, rozhlédni se, není tady nic. Nic barokní divadlo pújdeme se tam podívat. Není obvykle přístupné, ale dnes se tam múžeme jít podívat."
Vzala jsem za kliku a otevřela dvěře. "Kulisy, židle a na těchto židlých seděli lide a bavili se a teď? Podívej se na ty masky zdají se ti veselé Kristiane? A lidé sedící tady kdysi dávno byli veselý?"
Vstala jsem ze židle a vyrazila směrem k zámecké zahradě. "A podívej tady, tohle je zámecká zahrada, šel by jsi tudy sám teď? Asi ne a tohle je belarie, letní sidlo Krumlvských pánú podívej se dovnitř skrz okenice. Co vidíš, jen pusté místo...Ale teď, se dostáváme k cíly naší cesty. Zámecká jízdárna."
Vstoupili jsme do zámecké jízdárny, je a vždy byla krásně zdobená, fresky zobrazující anděle odděleny zlatýmí ozdobami zdobí její strop, bilé sochy jsou na stěnách a´podlaha je vyparketovaná. Je to veliký prostor.
"Posaď se sem do prostřed.Vidíš ten klavír co stojí na pódiu? Tak poslouchej." Za klavírem se oběvil klvírista v barokním obleku a začal hrát Mozarta. "Líbí se i to, přemýšlej nad m´ísty, kde jsme byli. Hodí se to sem?" "Ne, ne nehodí..." "Správně Kristiane nehodí, a proč ne? Mistře! Zahrajte Bacha. Vidíš to se sem hodí. Melancholická hudba. Neboť hudba souvisí s městem příteli. A Krumlov je a vždycky bude melancholické město."
Kristian se zahleděl na klavíristu. "Ale teď, nadešel čas, kdy pochpíš, proč je vlastně Krumlov tak melancholické město. Jen pohleď na rudý samet, na našich sedačkách. Máš rád rudou barvu? Podívej se na klavíristúv modrý smatový oblek. A pak ti ani nebude vadi, že ruka kterou nyní držím ve své, není jen obětí mého stisku, ale stala se obětí nože který držím v ruce. Jenom se podívej, jak rychle utíká tvá ruda krev z tvé žíly. Podívej se jak ladí s barvou sametových potahú na sedačkách. Podívej se, múj milý jak je Krumlov melancholické město, nebo je ti do smíchu, múžeš se smát, ale bude to smích šílence. A nebo posmrtná grimasa. Pohleď jak z tvé ruky uniká krev, a co když ruka není poslední cíl. Podívej se jak lehce a bezbolestně jsem narušila kúži na tvém krku, a jak snadno teď spline proud z tvé ruky, s tím z tvého krku. Moje čepel je ostrá, ještě pochybuječ o melancholii tohoto města, věř mi, že když jsem řekla, že krev kapala z nástrojú katúm na prvním nádvoří byla to pravda. Tak jako teď tvá krev je na mém noži. Ale věřím, že musíš strašně trpět. A věř mi, že to nechci a tak i já jako myslivec, který poranil srnu budu muset dodělat svou práci, ale dřív než má čepel pronikne do tvého srdce věs, že tvúj omyl nebyldúvodem tvé smrti. Mýlit se je lidské, ale ty teď ,musíš jít, Buď zbohem...Adie"
Seděli jsme v hospodě s nějkým klukem, nevěděla jsem kdo to je, ale když Madla odešla s Krisem, bylo mi to vcelku jedno.
"Probuď se vždyť jsi úplně namol!" "Ježiši!Madlo mně se zdálo, že si mne zabila!" "Ale ne, já jsem Katka. Madla odešla před hodinou s Kristianem." "Krisianem?! Já jsem Kristian?!" U dveří se objevila Madla... "A co, když ne?" K tomu dovolte mi říct jen pár slov. Madla tedy já, jsem se oběvila u dvěří vynořila a sametové sedačky v rudé barvě se zdáli jen minulostí, jen snem či skutečností... Po pravdě jedna osoba tu chybí, ale co když ne?