Být či nebýt?

Ležela v trávě, oči otevřené dokořán a zírala nahoru do nebe, kde se proháněli černé vrány. Kéž by také mohla takhle vzlétnout od všech problémů. Vysoko do nebe, odprostit se od tohohle života. Zavřela oči a znova si promýtla scénu, která se odehrála před cirka pěti hodinami.
Vstoupila do ordinace svého lékaře. Nešlo o nic závažného, pouze banální odvěry krve. Den předtim ji pouze znepokojil telefonát od MUDr.Daňkové, která ji požádala aby další den přišla. Původní myšlenka byla, že v její krvi našli THC. Nebyla to feťačka, ale půl roku před odběrem zkusila šňupnout pervitin, faktem je, že po této otřesné události, kdy tři hodiny chodila po městě, z procházky si nic nepamatuje a probrala se kdesi na poli, už tuto drogu nikdy neokusila.
Hned při vstupu do ordinace v ní zatrnulo. Její lékařka měla totiž ve tváři pohřební výraz.
“Posaďte se, Leono.” Vyzvala ji lékařka a ukázala na prázdnou židli. Leona si sedla a tázavě se na doktorku zadívala. MUDr.Daňková, zvyklá na ledaccos bohužel nevěděla jak šetrně devatenáctileté dívce říct tuto špatnou zprávu. Nešlo o THC, ale o zjištění, že v její krvi se naléza vir HIV. Musím to udělat rychle, jako když se strhává náplast. Pomyslela si čtyřicetiletá žena v bílém plášti sedíc za stolem.
“Tak co se děje?” Dožadovala se mladá dívka vysvětlení a vytrhla tak lékařku z uvažování nad způsobem oznámení.
“Slečno Bendová, jde o jednu velice nepříjemnou záležitost. Bohužel vám to musím oznámit já, ale ve vaší krvi byli nalezeny stopy viru HIV.” Uf, je to venku, teď jen trochu vysvětlování, ale to už zvládnu. Oddychla si v duchu doktorka.
“Cože? Ale...ale jakto?” Leoně se začali do očí hrnout slzy. Takhle bezmocná si ještě nikdy nepřipadala.
“To já nevím slečno, to musíte vedět vy jak jste se nakazila. Možností je mnoho.”
“Já vážně nevím, neuvědomuju si, že bych dělala něco při čem se můžu nakazit.”
“Vážně ne? Třeba nějaké okno, když jste byla opilá. “ Zapřemýšlela doktorka.
“No tak jasně, nějaký ty okýnka by se našli, ale nikdy ne tak dlouhý aby k něčemu takovýmu mohlo dojít.” Měla na mysli nechráněný sex.
“Nemuselo to být pohlavní cestou. Co drogy? Zkoušela jste někdy drogy?” A je to v háji. Pomyslela si Leona, která ovšem už sama byla v háji dobrých deset minut.
“Ne, teda, jak se to vezme. Párkrát jsme zkoušeli marihuanu, ale nic tvrdšího.”
“Opravdu ne?” Podívala se na ni zkoumavým pohledem doktorka. Za léta praxe už pozná kdy jí člověk lže.
“No jednou jsem zkusila šňupat pervitin, z něj mám tříhodinové okno a probrala jsem se někde na poli. Ale nemyslim si, že tehdy jsem se mohla nakazit.”
“Možná, že právě tehdy jste se nakazila.” Leoně se z oka vydrala první slza a právě si razila cestu po její tváři.
“Hmmm.” Zabručela neurčitě.
“Každopádně slečno Bendová, tímhle váš život nekončí. HIV ještě není AIDS, ten se může projevit za rok, za deset let, nebo taky vůbec. Dá se s tím žít.”
“Ale houby, takhle mluvíte, protože vám to předepsali na přednáškách a vy jste se to jen naučila, stejně jako ostatní doktoři. Jak s tímhle můžu žít? Vždyť nemůžu nic. Nemůžu mit ani normálního přítele.”
“Ale můžete, jestli chcete, dám vám číslo na pár kmunit, kde pohybují lidé nakaženi HIV.”
Začala hledat v šuplíku mezi různými letáky. Než ale dotyčný leták našla, dívka se zvedla a beze slova pozdravu opustila ordinaci.
Celou cestu domů tekly Leoně slzy proudem. Proč? Proč zrovna já? A proč zrovna teď? Proč když jsem tak mladá? Otázky jí výřily hlavou, ale odpověď na ně neznala.
Přišla domů a první myšlenka, která jí napadla byla usnout a na všechno zapomenout. Lehla si tedy do postele a snažila se všechny nepříjemné myšlenky zaspat. Nepovedlo se jí to ani po dvou hodinách hledění do stropu a uvažování nad jejími možnostmi. Čím dál víc jí pripadalo správně a reálné zbavit se toho utrpení. Zbavit svět hrozby, zbavit její rodiče problémů. Zkráceně, zbavit svět sebe sama. Přemýšlet nad sebevraždou jí nedělalo žádné problémy. V dřívějších dobách si několikrát sáhla na život. Nebo...lépe řečeno na žíly. Na sebepoškozování byla závislá dva roky. Od svých čtrnácti do šestnácti let. Poté, se jí tímto způsobem zabil kamarád a to ne schválně, ale tím, že to jen přehnal zjistila, že to k ničemu nevede. Útěchu našla v alkoholu. Naštěstí se ze “sna” probrala relativně brzo a i toho nechala. Školu, ze které v polovině prvního ročníku odesla se rozhodla začít dělat znova s cílem dokončit ji a tak se taky stalo. Prvního září roku dva tisíce šest nastoupila opět do prvního ročníku a začala studovat. Všechno běželo hladce, sem tam zašla s přáteli do nějakého pubu či vinárny, dali si pár skleniček a Leona šla domů. Byla vzornou studentkou až ji učitelé, kteří ji učili dříve nepoznávali. Všechno šlo hladce a najednou BUM. Má AIDS. Musím zemřít. Nemám právo na život. Zhřešila jsem pervitinem a nechci žít dál. Rozhodla se po několika minutách bezcílného sezení u okna a sledování mraků. Teď jen záleželo na tom JAK. Podřezání žil nepřicházelo v úvahu. Přece nechce aby jí našli někde ležet v kaluži krve. Oběšení se jí taky příčilo. Toho se bála už od malička, další alternativou se jí jevilo předávkování. To je ono. Pomyslela si vítězoslavně. Napsala krátký dopis na rozloučenou, sbalila všechny prášky, které doma našla a šla ven. Venku se mezitím schylovalo k pěkné bouřce. Paráda, aspoň k tomu budu mít hezký počasí. Pomyslela si a šla dál až došla k louce, kus od domu, kde bydlela s rodiči a mladším bratrem...
Ležela v trávě, oči otevřené dokořán a zírala nahoru do nebe, kde se proháněli černé vrány. Kéž by také mohla takhle vzlétnout od všech problémů. Vysoko do nebe, odprostit se od tohohle života. S těmito myšlenkami mezi rty vsunula první prášek, který vymáčkla z plata s nápisem Tralgit. Obyčejný prášek proti bolesti páteře, který ale při větším množství zabíjí. Po prvním následoval druhý, pak třetí...až jich měla Leona v žaludku dvacet. Po Tralgitu vytahla další tubu, po ní další a tak se vedle ní shromažďovali prázdné krabičky od pilulek a v jejím žaludku jejich obsah. Poslední přášek, který byl obyčejný Fenorin zapila pořádným hltem domácí slivovice, které si trochu odlila do pet lahve.
Po chvíli se jí začla točit hlava, viděla rozmazaně a začínalo se jí chtít spát. Vrány nad její hlavou už nelétali, ale posedali si na větve okolních stromů. Přišla bouře a spolu s první kapkou, která dopadla na dívčinu tvář, dívka zavřela oči. Dodýchala...