Příběh slzy

Vlastně ani nevím, kde jsem se najednou vzala...Pamatuju si jen, jak se nás hrozně moc tlačilo na zadní stěnu oka té dívky....A já jsem byla venku první....Posel smutku....vyklouzla jsem z oka neslyšně, hladce. Na chvíli jsem se zastavila v koutku toho zeleného oka. Potom mě zachytily její dlouhé černé řasy. Musím říct, že to bylo velmi nepříjemné, jelikož TYHLE řasy byly pěkně ostré...Řezaly a bodaly mě..To už bych nechtěla znova zažít...Naštěstí to netrvalo dlouho a stekla jsem přímo na tvář té nešťastné. Neměla jsem zrovna moc času se rozhlížet, nabrala jsem totiž pěknou rychlost...Ale jedné věci jsem si nemohla nevšimnout...Ono to děvče bylo hrozivě bledé. Vážně by mě zajímalo, co ji takhle rozesmutnilo...Ale to vlastně není moje starost...Pomalu jsem stékala po její tváři níž a níž zanechávaje za sebou klikatou slanou stopu...A vtom náhlá změna trasy: dívka mne setřela roztřesenou dlaní...Zde vysychám, umírám...
Tak jsem viděla svět. Byla jsem zde jen malou chvíli a musím říct, že ač nevím přesný důvod zármutku oné dívky, vlastně ji chápu....Svět je opravdu k pláči.