Velké holky nepláčou

Zase ty záchvaty úzkosti a strachu. Ale teď už nepomáhá, když mě v posteli pevně obejmeš a políbíš. Teď už ne. Zase čumím celou noc do zdi a vzpomínám. Vzpomínám na to jak jsme k sobě přišli, na všechny hádky, sladká usmiřování, domluvy, plány, sny … Proč je toho tolik, když se toho dá stihnout tak málo. Byla jsem ještě malá holka, když jsem se poznali …
Prostě jsem byla malá holka a teď? Sama nevím –
Každopádně se to ve mne všechno hnulo.
Vzpomněla jsem si na plány, které jsem měla ještě před tebou, před vším co mě změnilo, co mi změnilo život. A nejenom mě.
A teď … Ležím vedle tebe, v posteli a přemýšlím co se děje a v duchu si říkám –
Velký holky přeci nepláčou.
Trochu mě pálí oči, ale dá se to vydržet, protože velký holky přeci nepláčou.
Jak rodiče říkají každý rok svým dcerám – Už jsi velká holka …
A ty holky stejně pláčou, když jim někdo vezme barbienu.
Plakala bych, kdyby mi někdo vzal tebe?
Nejsi Ken.
Sakra, tomuhle se musím zasmát a tečou mi spíš slzy smíchu než smutku, nebo co by to mělo být.
Kdybys tak věděl co všechno jsem ti obětovala. Co všechno jsem ztratila. Ale taky jsem něco získala.
Získala jsem člověka, který mi věří, miluje mě, důvěřuje mi, žije pro mě …
A stejně, tam vzadu, hlodá nějaká myšlenka na to, že tohle přeci nemůže být konec.
Já, taková usněná malá holka, se měla vzdát těch velkých snů, toho doufání, těch přání, aby mohla získat tebe a začít doufat v něco jiného. Začít snít jiné sny, mít jiná přání, jiné myšlenky. Už ne ty holčičkovské, ale ty druhé…
Sakra… Velký holky přeci nepláčou …
Když koukám z okna tvého pokoje vidím měsíc, jako vždy … Jo, jako vždy, protože ten měsíc je v noci vždycky tam kde má být…Stejně jako já… Nebo ne? Je moje místo tady, nebo někde jinde? Mám ještě šanci něco změnit? Měla bych vůbec odvahu tě opustit?!
Měla bych sílu odpoutat se od nových snů a přání a začít u toho, kde jsem nedávno skončila? Stát se zase malou holkou a moci zase plakat pod peřinou?
Protože velký holky nepláčou a já sakra dlouho neplakala a docela mi to chybí.
Nechci být velká holka, chci být ta malá uplakaná a rozmazlená, chci aby mě někdo vzal do náručí jinak, než to děláš ty, dal jinou pusu, než dáváš ty, jinak mě pohladil, jinak mě miloval, jinak by se mnou žil … Utřel mi slzy …
„Děje se něco?“ promluvíš vedle mě rozespale.
„Ne, v pořádku.“ usměji se na tebe.
Úsměv mi oplatíš a zase zavřeš oči.
Tak málo stačí k tomu, aby ses uklidnil a znovu usnul hlubokým spánkem.
Kdybys tak tušil co se mi honí hlavou, na co myslím a co ti chci udělat. Jak by ses trápil? Jak by ses zachoval? Co bys dělal? Miluješ mě tak, že bys mě sháněl? Miluješ mě tak, že bys nikoho jiného víc nemiloval?
Velké slzy se mi koulí po tvářích …
Velký holky nepláčou …
Nejsme velká holka, ještě ne …
Ale už bych měla být a vedle tebe to nejde, proto udělám to, co musím …
Věř mi, že ty za nic nemůžeš, jen já dělám chybu … Teda … Možná je to chyba, možná je to jen krok do jiného života. Do nového života. Těžko říct jestli bude lepší.

Nevím jestli někdo bude milovat tuhle velkou holku, která nepláče, ale ty budeš pořád milovat tu malou holčičku, která pod peřinou vždycky plakala …

-end-