Procházka lesem

Vydal jsem se do říše lesů,
hledat vílu, tu z pohádky,
naději si s sebou nesu…

Kráčel uzoučkou pěšinkou uprostřed temného lesa. Nad jeho hlavou vykouklo noční slunce. Okolní stromy stály jako vojáci na stráži a poslušně odrážely jeho chladné stříbřité světlo. Přes pěšinku přeběhla krysa. Malá, tlustá a podlá. Za ní z černého trnitého křoví vyběhlo něco, co se podobalo vlku. V měsíčním světle se jeho srst leskla světle šedou barvou a z očí čišela nenávist. Skočil po ní a zmizel v houští. Vzduch pročíslo bolestné zapísknutí a pak se les znovu vrátil ke svému mrazivému tichu. Jen z houští neslyšně vytékal pramínek teplé rudé krve, která se spojila s tvrdou, temně hnědou zemí…
Začal foukat ledový severní vítr. Za stromy se neslyšně pohnuly temné lesní stíny. Upřeně pozorovaly mužskou postavu.
Muž, stojící uprostřed nezřetelně se rýsující lesní pěšiny, pohnul hlavou. Jeho blonďaté vlasy se v měsíčním světle zaleskly. Rozhlédl se, jako by si až teď uvědomil, kde se nachází. Jeho modré chladné oči sršící zlostí prozkoumávaly okolí a hledaly narušitele nočního klidu.
Na konci pěšinky se objevily dvě světýlka. Neslyšně připlouvaly vzduchem, jako by nechtěly narušit posvátnou atmosféru lesa. Pak nad jeho hlavou opsaly ladnou osmičku a on si mohl prohlédnout korálkové oči lesknoucí se nenasytností, uši, které zaslechnou každé sebemenší zašustění stříbřitého lístečku, sametová křídla a nebezpečné tělíčko nočního tvora. Netopýr se ladně snesl na zem. Proměnil v nádhernou ženu. Les varovně zašuměl. Objala muže a jejich rty splynuly v polibek. Mladé stromky se skrčily, mech zmizel pod záplavou zlatavého listí, trnité keře ztichly, ostružiní zpozornělo a ze statných vojáků se staly mrtvé stromy. I stříbřitý svit Nočního Slunce jakoby ztrácel kdysi získanou sílu. Nástrahy lesa obživly. V dálce vystrašeně zahoukala sova . V tu chvíli se vysoké stromy a trnité keře pohnuly. Na jejich pestrobarevných listech se nebezpečně zaleskl svit měsíce…Z jejich vrásčitých kmenů vyrazily dlouhé zelené šlahouny. Zlověstně se blížily k líbajícímu se páru. Omotaly oba partnery a oddělily je od sebe. Pak svoji pozornost zaměřily na toho, který jim ukradl jejich srdce.
Byly nemilosrdné. Zakousávaly se do bílé kůže a nechávaly na ní krvavé stopy. Utahovaly šlahouny kolem jeho hrudi takže nemohl dýchat. Nakonec vytasily svou nejúčinnější zbraň: jedovaté trny. Stačil jeden prudký švih a vydechl naposledy. Žena se vymanila ze sevření krutých vojáků a proměnila se v černého netopýra. Vyletěla k hvězdné obloze, zastavila se, naposledy pohlédla na chladný les a střemhlav se vrhla do náruče smrti.
V dálce vystrašeně zahoukala sova a vzduch se naplnil bolestným zakňučením. Les si vybral svou poslední oběť. Rudá vlkodlačí krev dodala stromům novou sílu. Listy blaženě zašuměly a nebezpečně se zaleskly.
Koruny vysokých stromů začaly zpívat smutnou pohřební píseň. Nakláněly se do stran, jako by chtěly políbit chladnou lesní zem, ale vždy, když už jim k polibku scházel kousek si to rozmyslely.

A pak jsem uviděl ty mrtvý těla,
na louce ležela, oděny v bílý.
Jak kámen náhrobní, skála tam čněla…