strašná samota

Nevím, co se stalo..ale už pár dní si mě nikdo nevšímá. Mluvím na přátelé, mluvím na rodinu, ale oni se na mě ani nepodívají. Všichni mají ve tváři zvláštní výraz. Stalo se něco? Křičím mámě do ucha. Ta dělá, že mě neslyší a odchází. Řekla jsem si, že když si mě tu nikdo nevšímá, nebudu tu. Odešla jsem z domu, do staré továrny, kde jsem přespala. Těžko říct, proč mi spánek nešel..brzy ráno, jsem se vydala zpět domů, v domnění, že na mě někdo bude čekat. Našla jsem rodinu v předsíni. Všichni byli oblečení v černém a nikdo nemluvil. Mlčky jsem se oblíkla do černého a šla za nimi. Došli jsme na hřbitov. Kdo umřel?ptám se.. koukám na mámu, na tátu, na příbuzné, na přátele.. Jak je možné, že tu všechny znám? Nechápu to. Proč mi nikdo neřekne, co se děje!? křičím uprostřed hřbitova. Nikdo se na mě ale nepodívá. "Už jdou", řekne můj táta. Ohlédnu se a vidím černou, krásnou rakev, která má na víku vytesané oko se slzou. Je mi velice povědomé...ano ano! Je to přesně ten obrázek, co mám doma na nástěnce..ale proč je na té rakvi?Přistoupím blíž a nahlédnu dovnitř. Stojím jako přikovaná k zemi.. koukám se na sebe.. sotva se poznám. Jsem bílá a mám na sobě černé šaty a v ruce červeně rudou růži. Můj pohled upoutá má pravá ruka. Je na ní hluboká rána. V tom si vzpomenu. Takže se mi to povedlo.. zabila sem se..Cítím ledouvou ruku na svém rameni. Ohlédnu se a vidím postavu v kápi. Všichni truchlí nad mým tělem..a nikdo neví, že si pro mou duši přišla smrt.