Ztracená..

Za šumění kapek deště dopadajíc na okno malé místnosti, choulila se v rohu, smotána do klubíčka malá uplakaná dívenka.
V šeru byla atmosféra s nádechem chaosu a utrpení, jíž se linula ticha symfonie barevných tónu.
A její ramena se třásla vzlyky a slzy stékajíc jedna za druhou jí omývaly tvare. Opět spadla z onoho místa, kde cítila, že se našla.
Má dvě tváře... pro svět a pro sebe...
Ke světu vždy otočena s úsměvem na tváři a s jiskrou v očích, pevnou vůli a sršící energií.
Ve své duši stále malá černá vílka hledajíc východ ze zahrady trnitých růží.
V nitru ztracena, jizvy - nejen na těle. Pořád tápá, pořád hledá svou skutečnou tvář. Snad se jí to povede, když v sebe bude věřit.. jednou.