Nekonečné ticho

Bylo ticho…nekonečné ticho…
Ty to ale nevíš, protože jsi spal…spal jsi a snil o novém světě.
O světe, kde žijí lidé jako ty a já, jen bez srdce…bez citů…výčitek a smrti.
Já byla doma. Po tvářích mi stékaly slzy a padaly na všechny naše fotky. Fotky, na kterých jsme se smáli, fotky, na kterých jsme byli šťastní, fotky, na kterých jsme byli SPOLU.
V hlavě se mi přehrávaly střípky okamžiků, o kterých jsem si bláhově myslela, že nikdy neskončí. Skončily, ale navždy zůstanou uvnitř, v hlubokém nitru mého já. Budou tou nejkrásnější částí mého srdce, obklíčené výčitkami.
Výčitky jakoby se staly mou budoucností a životním krédem.
Všechno jsem zavinila já.
Byla jsem slepá.
Nevěděla jsem, že…
Vždyť jsi byl můj kamarád. Kamarád od školky…
Hrávali jsme si spolu na pískovišti a já ti nechtěla půjčit svou panenku, abys ji mohl položit do svého hradu z písku. Byl jsi smutný a tvé oči se zalily slzami jako teď mě… Nechtěls, abych tě viděla plakat a otočil ses ke mně zády. Přesně jako to udělala já tobě…
Nemohla jsem tě vidět plakat, bodalo mě to u srdce, vždyť jsi byl můj kamarád…
Kamarád od školky…
Oba jsme se pak změnili…Já si našla nové přátele a ty jsi byl sám.
Sedával jsi na lavičce v parku a kreslil. Kreslil jsi mě, ale to já nevěděla, byla jsem okouzlena cizími lidmi. Neměli mě rádi, ale já je milovala, milovala jsem pocit patřit mezi ty „vyvolené“.
Když jsem pozdě v noci chodila domů, díval ses z okna. Nechtěla jsem tě vidět, sklopila jsem zrak a…padla na zem. Otevřela jsem oči uviděla tebe.
Tvůj udivený pohled mě rozesmál. Seděli jsme na patníku a smáli se jako dva blázni, blázni, kteří nemají potuchy o tom, co se děje. Podal jsi mi svůj náčrtník, mé oči rychle kmitaly nad tenkými čarami, které znázorňovaly podobiznu dívky. Jen jedné dívky…Byla na každém listu…Usmívala se tak jako já teď. Byla jsem to já.
Tu noc jsme se chladně, ale nadějně rozloučili.
Každý den jsme pak byli v parku…seděli na lavičce a pozorovali ty cizí lidi.
K narozeninám jsem ti dala panenku. Nechápavě jsi se na mě podíval. Pak se tvůj úsměv široce protálhnul, chytil jsi mě za ruku a utíkali jsme k pískovišti. Jako malé děti jsme stavěli hrad z písku tak nadšeně, až kolemjdoucí kroutili hlavami. My ale byli šťastní.
Šťastní jako každý den do okamžiku zvratu…
Co se to tenkrát stalo?!
Může za to ten kluk co mě objal kolem pasu a dal mi pusu?
Nebo snad Eva, která ti našeptávala věty plné hanících slov o mě?
Proč následovala ta hrozná hádka?!
Proč jsem se k tobě otočila zády a odešla?!….Abys neviděl jak pláču!
Nevím, co se pak stalo, ale vím, že se to už nikdy nestane. Nemůže….
Na dveřích jsem našla tvůj vzkaz…Běžím co nejrychleji. Běžím tou známou cestou, kam jsem chodila každý den…za tebou.
Dveře jsou otevřené. Ležíš na posteli a ztěžka dýcháš…Nakláním se nad tebe.
Naposledy se nadechneš a zašeptáš slova, která jsem ti chtěla tak moc říct…
Pak bylo ticho…nekonečné ticho…
Ty to ale nevíš, protože spíš…spíš a sníš o novém světě.
O světe, kde žijí lidé jako ty a já, jen bez srdce…bez citů…výčitek a SMRTI.