"SLEPICE"

Coby neopeřenec natřásající křidélka proti slunci, jsem spokojeně sídlil v korunách stromů,
zhlížeje na svět z výšky nepoznaného, dychtivý rozeznání druhů,hemžících se v okolí,
krmený rodiči všelijakou havětí a rozumy ...a pak to přišlo.
První nesmělé pokusy vzlétnout, být sám sebou, volnost - svoboda - bratrství a Láska.

První, kterou jsem potkal byla nějaká jiná, měla křidélka, nožičky jako já, ale jedno péro
ji chybělo.
Nějak divně povrkávala, mrkala očičkama a nějak zvláštně se kroutila. Raději jsem uletěl.
Jó druhá, to bylo jiné zrní. Křepelka roztomilá, krásná, zdravá, plná elánu a plánů,
pořád někam běhala sháněla, nosila, ale nelétala, držela se při zemi, křídla nekřídla.

Najednou jsem ji uviděl, pávici nádhernou, honosně nosící svůj šat i tělo, dostala mě.
Odhodila své peří a pohltila mě suše do hloubi své duše.
Loučila se slovy o nějakém holobradém holátku - poprvé jsem napsal básničku:

Jsi krásná lásko
pojď v mé lůno
užívej
líbej
nechci bez tebe
žít
zemřu

Později jsem si uvědomil, že nemám lůno a jal jsem se psát nové sloky života svého.
Potkal jsem ji opuštěnou v jednom ještě opuštěnějším lomu, prý už nebude
nikomu zobat z ruky. Zamiloval jsem se. Poprvé a nafurt.
Tokali jsme přeněžnými slovy ptačí říše a hledali hnízdečka k společnému pelešení.
Bylo to krásné.
Odnesl si ji nějaký postarší orel, prý na zámek. Smutnil jsem a napsal druhou báseň.

Hrdličko popelavá
lásko moje
kam jsi šla
za štěstím
do nějakého hnoje
vždyť jsi moje
vrať se
čekám

Nečekal jsem, našel jsem si úskočným způsobem zkušenou kukačku a užíval jsem si.
Divil jsem se kolika způsoby je možné dovádět na větvi za deště i za mrholení,
před zraky zvědavých strak. Některé se otřepaly, jiným zvlhla pérka a my řádili.
Však dozvěděl jsem se překvapivou novinu, své kukaččí hnízdo půjčovala jiným ptákům
a kukala a kukala. Psal jsem potřetí:

Zážitky s tebou
toť sladký ráj
jsi -li Bože?
bej mi kus toho
poznaného
sem a tam
nebe
kde to nezebe
a je tam fajn

Byl jsem dlouho sám, studem a zklamáním rozdeptán, má peříčka schlíple visela
a já se učil létat. Trvalo to.
Měl jsem kámoše, pyšného kohouta, honil každou slepici, každá mu byla dobrá,
když ji dohnal, ráda přidřepla. Radil mi ať to dělám taky, dřepaly.
Své štěkající kuřata hrdě ukazoval světu a jeho panimáma kvočna, tajně vyzobávala
blechy Alíkovi odvedle. A zase jsem psal nesmysly.

Ach živote trápení
učiň zázrak
dej mi ji
lásku,děti
peníze
utápím se ve víně

Najednou jsem přestal pít, zmohutněla mi křídla, nesla mě vysoko do výšin poznání a nadhledu na sex,
vykašlal jsem se na slepice a zamířil k jezírku u lesa plného mladých labutí. Prostředí nebylo tak fádní jako krmítka na které jsem byl zvyklý. Okouzlily mně, zvláště ta jediná. Majestátně plula po hladině. Letěl jsem za ní, snesl se z nadoblak na zem a na břehu v stoje jsem se ji snažil přilákat.
Po prvních rozpacích připlula. Láska. Objala mne svým labutím krkem, z nás vykouzlila srdíčko a jemně mi čechrala peří. Byl jsem v tom až po zobák a píšu dodnes:

Pln tvých citů
perlo moje
chci a budu
zpívat
labutí píseň
se slovy
lásko.