Poslední rozloučení

Obřad začal.
Smuteční hosté se shromáždili kolem prohlubně v zemi, všichni oděni v černé s tvářemi ztuhlými do masek žalu. Slzy kanuly na dřevěnou rakev položenou hluboko v zemi. Všude se rozléhali poslední tóny doznívající písně Sail away, té, kterou tolik milovala. Přála si, aby jí tahle píseň doprovázela do záhrobí. Přála si naposledy slyšet jeho hlas.
Ale on tam také byl, vraní peří v havraních vlasech, slzy mu stékali po tvářích jako drobné důkazy smutku, jenž jej ovládal. Stál tam, úplně vzadu, hlavu sklopenou...
Ale již si proklestil cestu přímo k rakvi a pohlédl dolů, do temné tváře pravdy.
Ona už tu nebyla.
Odešla do světa mrtvích.
Jak jen by si přál ucítit jen na chvíli její teplou ruku na rameni...
Z nebe se spustil hustý déšť. Smuteční hosté se pomalu rozcházeli ale on, on se rozhodl zůstat až do samotného konce. Na hřbitově osaměl. Jeho stále tekoucí slzy se misily s kapkami deště snášejícími se z oblohy, byl promrzlý na kost a nad hřbitovem se snášel soumrak. Sám se svým žalem poklekl před čerstvě zakopaný hrob a zavřel oči. Přál si jít za ní, zmizet stejně jako ona, rozplynout se. Ale věděl, že by to nechtěla. Chtěla by, aby žil dal svůj život a na ní zapomněl. Další slza dopadla na náhrobní kámen a promněnila se v kapku ledu...
Vstal. Naposledy pohlédl na hrob. Položil na něj temně rudou růži a s bezmocností v duši a neuvěřitelnou bolestí v srdci odešel. To bylo poslední rozloučení s jeho milovanou...