Touha

Je večer. Vykouknu z okna svého pokoje a vidím, že obloha je téměř černá. Zahledím se do toho temna. Tělem mi projede dobře známý pocit. Krásný pocit. Nedočkavost. Touha.

Je čas. Je čas zabíjet.

Jako každý večer. Jako každý večer vytahuji svůj Zápisník Smrti a posílám zločince na neodvratnou cestu do světa mrtvých. Ti lidé si nezaslouží žít. Musí být zničeni.

Nemohu se ubránit úsměvu. Vybavuji si ten pocit. Ten pocit při zabíjení. Krásný pocit. Když perem dopíšu poslední písmeno jména oběti. Čas běží. 40 sekund. Musím se usmívat. Tělem mi vždy projeden vlna vzrušení. Nemůžu si pomoct.

Musím zabíjet. Musím.

Cítím jak se mi chvějí ruce. Podívám se na ně. Opravdu. Nemůžu to nijak ovládnout. Pusa se mi sama od sebe roztáhne do zlověstného úsměvu. To proto, že jsem nedostal to, co každý večer.

Musím zabíjet. Hned teď.

Prudce se zvedám se židle a mířím k šuplíku. K tajné skrýši. Jak šikovně jsem ji vymyslel. Nikdo na to v životě nepřijde. Mé oči ji nedočkavě probodávají. Chtějí to co je uvnitř. Třesoucími prsty otvírám šuplík. Oči napjaté. Už ho zase uvidím. Krásný lesklý černý zápisník ….

Vytřeštím oči.

Nic.

Prázdno.

Uvědomím si, že mám otevřenou pusu. Nechápu to. Netečně zírám na to prázdné místo.

Co se to děje ?!

Chvěje se mi celé tělo. Ruce. Nohy. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek.

Objevil ho někdo? Přišel někdo na mé tajemství? Ukradl mi někdo Zápisník Smrti ??

Ne. To je nemožné. Nikdo není schopný překonat moji genialitu. Odhalit moji skrýš.

Tak co se to ksakru děje ?? Kde je ??

Musím ho mít. Teď. Tady. Musím zabíjet.

V tom se kolem mě začne rozprostírat tma. Co to … Tma … Všude kolem mě. Je u mě čím dál tím blíž …. Ne, já nechci … Musím …. Neee … Zabíjet … Chci …. Zabít! Potřebuju ….

Oči se mi klíží … Padám …

Pomalu se probírám. Víčka mám těžká, namáhavě otvírám oči … Nevím, kde jsem … Všude kolem mě … Nikdy jsem tu nebyl. Neznámé místo …

Uvědomuji si, že ležím. Na zemi. Je studená. Celým tělem mi pulzuje chlad. Zároveň hoří. Touhou. Musím to mít.

Zabíjet ….

Touha mě žene kupředu. Prsty mám celé zmrzlé, při dotyku s podlahu mi působí muka, ale touha uvnitř mého těla křičí ať pokračuji. Nepřestávám. Musím to najít.

Zvedám se. Jsem na nohou. Rozhlížím se.

Stále to nechápu. Je to divný pocit. Být nejistý. Nikdy se mi to snad nestalo.

Tělo se mi opět třese. Tentokrát zimou. O bože, je tu opravdu chladno … Sotva se držím na nohou … Ale mě nic nezastaví. Nevnímám nic kolem sebe. Netečně zírám před sebe. Mé nohy automaticky kráčejí a já myslím jen na jedno ….

Zabít …

Co se to se mnou děje? Takhle jsem se ještě nikdy necítil … Tak … Nedočkavý …. Vždycky jsem se dokázal ovládat, potlačit chtíč, touhu … Ale teď … Nejde to … Emoce jsem nyní silnější než zdravý rozum ….

Stále kráčím kupředu. Nevím kam. Jenom kupředu.

V tom jako by se kolem mě něco mihlo. Prudce se otočím. Nic. Nějaká postava. Tmavá. Jenom záblesk. Stín … Nevidím jasně.

Kdo je to ??

Zase.

Otočím se. Opět nic.

Znovu.

Otáčím se za tím protivným zvukem a vypadám jako šílenec. Chovám se jako šílenec. Myslím jako šílenec.

Někdo tu kolem mě je. Spousta lidí. Co chtějí? Kde to vůbec jsem?

Někoho před sebou vidím. Snažím se zaostřit. Tělo se mi stále třese. Je tu zima. Ruce se mi klepou. Oči ale stále vidí jasně.

Pár metrů ode mě. Ano, je to on. Poznal bych ho kdekoliv.

Vysoký kluk, stejně starý jako já. Vypadá hrozně jako vždycky. Je to ubožák. Rozcuchané tmavé vlasy, obrovské pytle pod očima, nepřítomný výraz. Těch hadrů co má na sobě si už ani nevšímám. Je tak ubohý.

Ale mě proč při pomyšlení na něj popadne vztek? Je to divné. Vztek. Nenávidím ho. Nesnáším pohled na něj.

Probodává mě těma svýma zhulenýma očima. Co chce? Co tu vůbec dělá?

Mám pocit, že se ke mně blíží … Neee … Ať ke mně nechodí … Běž pryč …. Nechci nikoho vidět … Chci jenom … Cítit ten pocit …

Zabít ….

Lawlieotova postava je u mě stále blíž. Jeho výraz je stále kamenný. Zato já začínám být neklidný. Cítím se divně. Čím blíž je u mě, tím se cítím ohroženější. Zatínám třesoucí ruce v pěst.

Vypadni !!

Musím ho zabít. Hned teď.

Instinktivně šahám do kapsy. Nahmatám prázdno.

Tělem mi projede řezavý pocit. Žádný Zápisník Smrti.

Musím ho mít. Musím !!

Lawliet se ke stále blíží. Je už téměř u mě.

Probodávám ho těkajícíma očima. On se na mě dívá úplně klidně.

Ještě nikdy jsem se necítil tak … nervózní. Kde je moje jistota a rozhodnost? To proto, že u sebe nemám to, co mi tu jistotu dávalo … Můj Zápisník … Jak je krásný. Černý, lesklý …

Chci ho!

Lawliet zašmátrá rukou v těch svých hnusných kalhotách. Vytřeštím oči.

"Sháníš tohle?" pousměje se, v ruce držíc Zápisník.

Tělo se mi opět neovladatelně roztřese. Šílím. Je tak blízko … Skoro u mě … Stačí natáhnout ruku a mám ho … Můj Zápisník Smrti …

Mé oči chtivě zírají na ten skvost. Prsty si zařezávám do kůže. Chvěju se. Dívám se na Lawlieta.

Kde ho vůbec vzal? Ukradl mi ho? Ten … Musím ho zabít … Ale .. Nemůžu …

"Dej mi ho!" vyštěknu a rukou chňapnu po té jeho.

S naprostou lehkostí a klidem se mi vyhne. Začíná se ve mně vařit krev. Už to nevydržím. Zavrčím jak nějaké zvíře. Nedočkavé zvíře. Zvíře toužící po své potravě …

Lawliet se na mě zadívá. Ten pohled … Ty chudáku, jako kdyby říkal … Vztek zesílí … Co si o sobě jenom myslí ?!

Znovu se po něm oženu snažíc se drapnout Zápisník. Opět se mi vyhne.

Zařvu vzteky.

Musím ho mít !!!

Rozeběhnu se proti němu a udeřím ho do hrudi … Ale … Jeho silueta se rozplyne … Vytřeštím oči … Zmizel …

Zuřivě se dívám kolem sebe. Není tu. Ten hajzl !! Kde je ?!

Zápisník nikde. Ten bastard … Má můj Zápisník !!

Znovu zavrčím, z úst mi odkape slina … Naprosto se přestávám ovládat.

Touha je nezvladatelná … Stále mě žene kupředu ..

Rozbíhám se napříč neznámem …

Opět se kolem mě míhají ty postavy … Je jich víc … Zahlédnu je jenom na zlomek vteřiny … Snažím se toho nevšímat a jít stále dál …

Strnu. Přede mnou stojí dívka. Krásná dívka. Blondýna. Modré oči. Krásný úsměv jako vždycky.

Moje Misa.

Teď ale na ni nemám náladu. Roztomile se usmívá a to mě rozčiluje! Ona není to co chci!

Musím ho mít … Musím …

Jde ke mně … Nee …

"Vypadni !!" zařvu na ni.

Zabít, zabít, zabít ….

Než ji stačím uhodit, je u mě … Ovane mě krásná vůně. Je to příjemné …

"Raito …" zašeptá.

Zavřu oči a nechám se od ní pohladit po tváři. Ano, cítím její dotyk na obličeji … Jak krásné …

V tom ucítím ostrou bolest v břiše. Z mých úst vypustím zasténání … Nesnesitelná bolest …

Ohnu se a nahmatán na svém břiše něco teplého … Cítím to po celé ruce … Krev … Podívám se … Hrkne to ve mně … Nůž ….

Podívám se na Misu. Opět se leknu. Její oči. Tak zlé. Plné nenávisti. Její zlověstný úsměv. Užívá si to. Ten pohled na mě.

Děsí mě to. Misa mě děsí … Bojím se jí … Chce mě zabít?

Bolest mi pulzuje celým tělem.

"Miso …" zachraptím.

Misa se zasměje. Snažím se vytáhnout nůž z rány.

Aaa …

Tělem mi projede další vlna bolesti.

Nůž je venku. Bolest je ale stále nesnesitelná.

Touha neustává. Snažím se tu bolest ignorovat.

Misa se na mě jenom dívá.

"Raito …" pronese zase tím sladkým hláskem.

Sklapni, ty blbá krávo!

Pozdvihnu hlavu. Strnu.

Drží v ruce Zápisník. Jako Lawliet. Roztomile se na mě usmívá.

"Chceš ho, viď?" pronese.

Je tak blízko … Můj Zápisník … Opět … Na dosah …Jenom se natáhnout …

Udělám krok a natáhnu ruku abych-

Ochromí mě vlna nesnesitelné bolesti. Zařvu a zastavím se.

Uslyším ten pronikavý smích. Mísa …

"To je smůla …"

Podívám se na ni. Nemůžu nic dělat. Ta bolest je silnější. Jenom pár centimetrů … Zavrčím a zatínám ruce v pěst … Misiin obličej najednou zvážní. Probodne mě vražednýma očima. Opravdu mě to děsí …

"Hajzle!" zařve a podrazí mi nohy.

Neschopný se bránit tvrdě dopadnu na zem. Zařvu. Opět ta bolest v břiše …. Svírá mě to … Přestaň … Chci to ukončit ..

Bezmocně tu ležím. Na zemi. Nade mnou Misa a s MÝM Zápisníkem … Opovržlivě se na mě dívá … Neubráním se úsměvu … Nejde to ….

Rozesměju se. To snad není možné. Je to tak směšné …

Misa. Ta, kterou jsem celá ta léta využíval. Hloupá naivka, která vykonávala každý můj rozkaz. Zbožňovala mě, milovala … A teď tu nade mnou stojí a myslí si, že vyhrávala?

Nemůžu si pomoct a propuknu v pobavený smích … Bolest mi svírá vnitřnosti ale ten smích nelze potlačit … Taková situace … To snad není možné …

Pohlédnu na tu nemožnou holkou … Zašmátrám rukama a snažím se zvednout … Další vlna bolesti, ale už to nevnímám … Dívám se do Misiiných očí, které si tak moc myslí, že je lepší než já … Jenže můj pohled sklouzne na Zápisník a smích se mísí se vztekem … Probodávám Zápisník očima … Z úst mi kapou sliny …

Chci ho …

"Dej mi ho …" zavrčím.

Misa se rozesměje.

"Raito, jsi tak ubohý …"

Ta slova se mi zaryjí do hlavy. Netečně zírám před sebe. Cože to řekla? Ubohý? Já a ubohý?

Ubohý, ubohý, ubohý ….

Hlasitě se rozesměji. Všimnu si Misiiného znechuceného pohledu …

Bože, je to tak směšné … Jediný, kdo je tu ubohý, je ona! Co ona! Všichni! Všichni jste ubožáci!

Brzo vás všechny zabiju … Jenom co budu mít …

Mírně se zvednu a chňapnu rukou před sebe … Hmátnu do prázdna …

Zařvu. Chci ten Zápisník !!

Vidím, že se Misa vzdaluje. Vidím jenom její dlouhé blonďaté vlasy a … Zápisník nikde !!

Začnu řvát. Snažím se plazit za Misou, ale nejde to.

Do hajzlu !!

V tom se kolem mě objeví spousta postav. Nejdřív je nevidím moc jasně, ale postupně je poznávám …

Ano, znám je …

Několik chlápků v oblecích … Mogi, Aizawa, Matsuda … Ti všichni …

Zírají na mě … Divně … Mají ten pohled … Jiný než vždycky … Kde je ta autorita? Dívají se na mě opovržlivě, jako na kus hadru … Pomatení blázni! Brzy budou mrtví!

Opět se mě zmocní touha! Už se nemohu dočkat až je uvidím umírat!

Otočím se a do očí mě šlehnou další postavy … Známé tváře … Vidím je každý den, ale zase ten pohled … Nerozumím mu … Ty oči …

Bože, bolest stále nepřestává … Touha sílí …

Zabít … Zabít … Zabít !!!!

Máma, táta, Sayu ….

Všichni !!

Přede mnou je ještě jedna postava. Je nejblíže u mě. Bože, poznávám ho …

Malý shrbený skrček … Sedí přikrčený na zemi a dívá se na mě … Ale jeho pohled je jiný … Prázdný … Chladný … Všimnu si jeho rukou … Něco v nich drží …Zaostřím …

Do hajzlu, projede mnou zase bolest.

Zavrčím, kapají mi sliny ….

Ano, vidím … Drží nějakého malého panáčka … Počkat … Špatně vidím, nebo ta postavička vypadá jako já? Ale ano … Hnědé vlasy, košile … To jsem já …

Near … Co tu dělá? Má Zápisník?

Zavrčím … Chci svůj Zápisník … Hned …

Podívám se do jeho očí. Omámí mě to. Ve zlomku vteřiny jeho pohled ztvrdne a číší z něho nenávist. Jeho ústa se roztáhnou v blaženém zlověstném úsměvu a v ten samý moment se jeho prsty pohnou a rozdrtí panáčkovu hlavu na padrť ….

Hlavou mi projede ostrá bolest.

Zařvu.

Bože, co to bylo?

Near se stále usmívá … Líbí se mu ten pohled … Jak trpím …

Zuřivě se dívám kolem sebe … Všichni se na mě takhle dívají … Dělá jim to dobře … Vidím tu nenávist … Chtějí mě zabít … Všichni … Neee …

Já zabiju je!

"Dejte mi …" zachraptím.

Bolest mi brání normálně mluvit. Nemohu se příliš hýbat. Pomalu se plazím po rukou. Vlasy mi padají do očí, moc dobře nevidím … Zatracené vlasy!

Rozhlížím se. Nevidím ho. Nevidím nic černého, lesklého …

"Dejte mi ho hned teď!" zařvu. Z úst mi opět odkapávají sliny …

Začínám panikařit … Ta touha se zase vrací … Opět ovládne mé tělo … Neee, nemohu se bránit …

Zase … Potřebuju ….

Potřebuju zabít .. Všechny … Všechny kolem sebe …

Musím … Musím cítit ten krásný pocit po celém těle … Opět se má ústa roztáhnou v zlověstný úsměv …

Nesnesitelná bolest jako by už se stala moji součásti … Pomalu ji přestávám vnímat … Jenže tu touhu stále nelze potlačit … Pořád nemám po ruce Zápisník … Potřebuju ho …

Plazím se po zemi … Skončí to někdy?

Řvu … Řvu jak jenom můžu .. Všichni na mě zírají, ale je mi to jedno …

V tom uslyším ránu. Plesknutí o zem. Přímo přede mnou.

Podívám se. Oči plná očekávání, ústa v širokém úsměvu … Musí to být …

Ano …

Bože, jak je krásný … Černý, lesklý, jako vždy …

Zápisník Smrti …

Nyní už vůbec nevnímám tu bolest. Soustředím se jenom na tu věc před sebou. Konečně!

Teď už mě nic nezastaví! Chvějícími prsty Zápisník otevřu. Nedočkavě obracím stránky a hledám volné místo ….

Bože, to je neuvěřitelné …

Rychle, rychle … Už to nevydržím …

Zabít … Musím … Zabíjet …

Ano, tady! Prázdná stránka!

Pozdvihnu hlavu a rozhlédnu se. Vidím je. Úplně všechny. Všechny ty ubožáky! Zírají na mě.

Rozesměji se.

Nechápou. To mě rozesmívá ještě víc. Neví … Nic neví … Neví, že jejich konec se blíží …

Energicky, jako smyslů zbavený, vrátím svůj pohled na prázdnou stránku a celý rozechvělý se chystám napsat první jméno … Jenže …

Cože? Co to vidím …

Ne, to není pravda … Snažím se zaostřit …. Nemýlím se ….

Cože ?! To ne!

Mé jméno … Vidím ho …

Yagami Raito

Proč je v Zápisníku Smrti napsané mé jméno?

Jak … Kdy … Jak je to jenom možné ??!!

Ne … to není pravda … Já … nemůžu umřít … Nechci ….

"Neee!" zařvu.

Kdo?

Chvějou se mi ruce. Celé tělo. Nemůže to takto skončit … Nemůže! Ne …

V tom mi hrudník sežehne palčivá bolest … Zařvu a rukou se plesknu do hrudi, jako kdyby se snažil tu bolest potlačit … Netečně zírám na podlahu …

Ne … Vidím rozmazaně … Stránky mi splývají v jedno … Ne, prosím … Ani své jméno už nevidím jasně … Jenom černá šmouha … Všechno se se mnou točí …

Uslyším smích.

"Sbohem, Raito …"

Poznávám ten hlas … Ty …. Z posledních sil pocítím … Co vlastně cítím? Vztek? Nenávist … Necítím nic …

Pomalu mě pohlcuje temnota … Nee … Nechci umřít … Oči se mi klíží …

Ryuku, ty zrádče …