Beznadějný případ

Tak nevím. Nevím, co je vlastně pravda... Každý máme možná svou pravdu, ale proč se tedy lidé zdržovali vymýšlením konkrétního slova pro něco, co se dá popsat mořem jiných způsobů? Tuhle mě tak napadlo – znáš to, jen tak se třeba díváš na měsíc a na mysl ti přijde spousta věcí, měsíc je jako jedno velké oko, které samo o sobě nikoho nesoudí, to jen my lidé se k němu odvoláváme, nejsme-li si jisti svými rozhodnutími, můžeš se na něj podívat a spatříš tisíce věcí, myšlenek, je to, jako by ses vrátil do minulosti a zároveň se díval vstříc budoucnosti, no a tak i já tam pár těch myšlenek uviděla – že pravda bude možná v očích každého z nás... Jenže, copak je někdo, kdo ji dokáže najít? Málokdo ti pohlédne do očí, většina je ani nezahlédne, a když už se k tomu musí obtěžovat, tak rozhodně nenahlédnou... Já jsem asi jen neškodný blázen, který si hraje se slovíčky... Takový „beznadějný případ“... A vidíš, zrovna tohle mi teď vrtá hlavou – co to vlastně znamená, BEZNADĚJNÝ? Má to být někdo, kdo je bez naděje, nebo si ostatní myslí, že žádnou naději nemá...? Pokud by to byla první možnost, beznadějných lidí by kolem mě pobíhaly mraky. A v tom druhém mě něco zaráží... žádnou naději nemá možná z jejich pohledu, ale možná je to člověk jako ty nebo já, a nebo vidí mnohem dál, než my si dokážeme představit, má sny a nebojí se je dát najevo... jen prostě nevyhovuje společnosti. Přiznejme si – no není potom „beznadějný“...? ...

BEZNADĚJNÝ PŘÍPAD

Chlad. Nebyl to jediné, co v tu chvíli cítil, ale, upřímně řečeno, měl velkou převahu. Uplynulo jen pár minut od chvíle, kdy za sebou zabouchl těžké dveře stísněného panelákového bytu – kolikrát si jako malý říkal, že TAKHLE nikdy bydlet nebude...? – a chvějící se rukou otočil klíčkem v zapalování. Když teď tak stál na skalách za městem, přišla mu celá jeho jízda sem jako věčnost, dokázal si vybavit každičký zákrut cesty, každou její nerovnost ještě zvýrazněnou chladným bílým světlem těch nových a skvělých pouličních lamp. Náhle, ani nevěděl jak, se ocitl na malém lesním parkovišti, trochu stranou od nejrušnější hlavní silnice, kudy se i v noci proháněly desítky aut. Měl pocit, že netuší, jak dál, ale přesto jej cosi donutilo pozvednout unavené oči vzhůru k obloze. Mezi otrhanými korunami stromů probleskoval stříbrný kotouč měsíce, jeho svit tak neskutečně odlišný od těch betonových svítilen, bledý, a zároveň hřejivý...
Netrpělivě zavrtěl hlavou. Jako by už toho nebylo dost – TEĎ měl sedět doma u televize, a namísto toho si jede „jen tak“ na výlet za město; za několik hodin bude svítat a jestli něco nepočká, pak to bude každopádně jeho kancelář... Tak proč se mu najednou zdá, že má k dispozici nekonečné moře času?
Jakmile si jeho zrak trochu zvykl na tmu, spatřil úzkou lesní cestu. Vedla kamsi do kopce a už se nesnažil vymýšlet důvody, aby mohl pokračovat – prostě CHTĚL.

Ticho. Ne to umělé ticho, kdy za bezesných nocí nasloucháte tlumenému vrčení ledničky – tohle bylo ticho s velkým T. Vnímal každý svůj krok a na nic jiného se nesoustředil; a pak vystoupal až nad úroveň lesa. Stál už jen na holé skále a rozhlédl se – viděl město, viděl nebe a viděl celý svůj život. Malý chlapec pobíhá po vyasfaltovaném sídlišti, mává rukama a směje se. Stejně tak nad ním ostatní mávli rukou – „beznadějný případ“, říkávali. A když prohlásil, že poletí, řekli jen: „Víš, lidi lítat nemůžou... to jen Andělé...“.
Druhý den ho vzali na letiště. Radoval se však jen na okamžik. Neletěl on – to ty tuny kovu, on se pouze vezl... Byl sice „malý“, tohle si ale bolestně uvědomil... Hned to odpoledne se snažil opět letět sám. Diagnóza byla stručná – zlomená loketní kost („já vám říkala, že to je beznadějný případ“, přisadily si sousedky). V srdci chlapce došlo ale ke mnohem většímu zranění. A možná právě v té chvíli se bezděky stal Andělem... Pomáhal lidem a nic od nich neočekával, alespoň v tom smyslu, jak ho chápe dnešní společnost... A nebo očekával víc, než oni byli schopní pochopit, natož dát...

Ve světle měsíce se na protější straně rokle rýsoval vodopád. Stále nové a nové krůpěje vody se řítily do neznámých hlubin, s ohromnou vervou, co kapka, to jeden den života... Jeho života, směřujícího kamsi do neurčita, do hlubin a zároveň neuvěřitelně vysoko, do průzračného jezera... Nebylo mnoho lidí, kteří do toho potoka vstoupili, pomyslel si hořce. Snad že je mátlo to ticho kolem, když uvnitř voda burácela, snad že kamení skryté pod jejími přívaly... Na taková nepřístupná místa se odváží jen ti, co dokážou hledět do hloubky, lidé, kteří neutečou, uhodí-li se o jeden z kamenů. Voda ochladí a omyje, vstrčí-li pod ni člověk pouze ruce – takových bylo dost, co přišli smýt své trápení; dovede ublížit, stoupnete-li si přímo proti proudu.

Otřásl se – měl se tepleji obléknout. Listí si sice ještě drželo zelenou barvu, ale první studené větry byly tady. Instinktivně choval ruku do kapsy. Něco nahmátl. Kaštan. Ach ano, ta malá dívenka přece! Pravda, nebyla už tak malá. Ale v jejím chování bylo cosi, co ji na první pohled činilo bezbrannou a nesmělou. Věděl, co to bylo – vždyť by jinak popřel sám sebe. VĚŘILA, že všichni jsou dobří, že urážkami ublíží jenom sami sobě a když si mohla vybrat, pozorovávala měsíc za úplňku. Jenže právě v tom byla její síla, v tom naivním a zároveň moudrém pohledu jejích očí stejně sametových jako dárek od ní. Ji potok nesmetl.

Uvědomil si, že stojí sotva pár kroků od strmého srázu. Nadechl se a několikrát pomalu otevřel a zavřel oči. Pak pokračoval ve své Cestě. Cestě Anděla. Rozpřáhl ruce. Nikoho se neptal. Ptal se totiž celý život a vždy slyšel: „Víš, lidi lítat nemůžou...“. Letěl. Poprvé v životě.
Odkudsi ze strže se vznesl podivný bílý pták, pro tmu jej nešlo rozeznat.

Podzimní slunce ještě slabě svítilo na hlouček lidí stojících na malém hřbitově na kopci. Rakev mezitím zapadala pestrobarevným listím, dechovka smutně vyhrávala. Lidé plakali, většinou proto, že muž, který umřel, byl pracovitý a oni z něj měli užitek.
Pak se však ozvala poslední píseň a rázem bylo po dojemnosti scény. Truchlící zaslechli jen pár slov. No co, stejně mu ani jim nerozuměli... Okamžitě přestali známého oplakávat, rozcházeli se a někdo pronesl: „Vždycky jsem říkal, že to byl beznadějný případ!“

U hrobu pod mohutným bukem zůstalo jen děvčátko. Vlastně už skoro dospělá slečna. Jen ty její oči... Leskly se v nich drahokamy a byly upřené v místa na vzdálených skalách za městem, kde nehlučně kroužil zvláštní pták. Byl to bílý havran a vypadal, jako by se nemohl svého letu nabažit.