Uvědomění

"Víš, co sem měl na tobě nejvíc rád," řekl bez otazníku a bez zájmu o to, zda chce ona právě tohle vyslechnout.
Vyděsila ji samozřejmost, s jakou užil času minulého ve vedlejší větě.
A budeš mě milovat i zítra?
Napadlo ji, jestli právě dnešek je dnem Dé pro zápornou odpověď.

"To, jak si byla nedostupná."
Takže nedostupná.
"Teď tě můžu mít kdy chci."
Kdy chceš...
"Tak asi proto už pro mě nejsi tak... přitažlivá."
Přitažlivá...
"Každej chce nejvíc to, co nemůže mít," dodal omluvně, jako by se chtěl ospravedlnit.
Chtěl?
A budeš mě milovat i zítra?

Otevřela mu dveře. "Těšilo mě."

Co se ti na mně líbilo, když sme byli spolu? Mam nějakou krizi identity...

"Ale tak sem to zase nemyslel..." bránil se.
"Tak aspoň jeden z nás."
Její hlava prožívala zatmění. Co se to s náma stalo?
"Ale notak," připlížil se a zkusil ji obejmout.
Ustoupila o krok dozadu.
"Dotkneš se mě a urazim ti ruce. Hlavu. Nebo cokoliv bude třeba."
Pousmál se. "Takhle se mi líbíš."
"Vypadni a už mi nelez na oči."

Vždyť ty máš na sobě tolik krásnejch věcí... Ty nemůžeš mít krizi identity!

"Zavolám ti."
"Neobtěžuj se."
"Budu," ujistil ji, ale stále se neměl k odchodu.
"Fajn," zkroutila na okamžik rty do napůl ironického a napůl nuceného úsměvu. Popadla mobil, otevřela okno a své stařičké nokii tak dala jedinečnou možnost zažít volný pád ze třetího patra. Pak už jen rádoby nešťastně zkrabatila čelo a zašeptala: "Zavolej kdykoli, zlato."
"Tyvole, někoho zabiješ..."

Vždyť ty máš na sobě tolik krásnejch věcí...

"A budeš to ty," řekla unaveně, "jestli do pěti vteřin nezmizíš z mýho bytu."
Naposled si ji zkoumavě prohlédl. Přestřelil?

Co se to s náma stalo?

"Běží ti čas," upozornila ho.
Poslechl. Překročil práh. Tolik krásnejch věcí...
A pak se usmál. Tak přesně takovou ji měl rád.
A pak se usmála. Má ho znovu v hrsti. Odpověď už znala.
Jo. I zítra.
Jenže co ona?

Každej chce nejvíc to, co nemůže mít...