Už nevěřím ...

„Miluju tě. Jsi moje malá berunka. A nikdy,nikdy tě nechci ztratit. Budeme spolu už navždy.“

Obyčejná slova dokáží někdy ublížit více než činy. Tak to je a taky vždycky bylo…. Nebaví mě sedět na parapetu a koukat se dolů. Už to dělám moc dlouho na to, aby mě to omrzelo.
Ale pokoj mě neláká…

,,Ne, nechci aby se ti něco stalo. Nasaď si tu helmu. Ty jsi to nejcennější, co jsem kdy převážel.“

Vzpomínky. V mé hlavě už milionkrát ohrané. A přece stále bolí si je pouštět znova. Někdy by bylo lepší kdyby se daly smazat. Vyndat z hlavy malou paměťovou kartu, zasunout jí do počítače a nepotřebné věci prostě hodit do koše.

,,Žádné já, teď už je jen my … Pojď ke mně. Už celých deset minut jsem tě neobjal.“

Padá hvězda. Tolik už jich našlo cestu z oblohy od doby, co jsem tě viděla naposled. Prvním třem jsem věřila. Věřila jsem ,že mi tě přivedou zpátky.Ale to už je dávno. Už nejsem ta malá, naivní holčička. Svět dokáže bejt dost hnusnej a nikdy nebude fér. Ted už to vím.