Přání

Žil svůj obyčejný život, dennodenně chodil do práce, vstával o půl sedmé a domů se vracel v pět. Oblékal se všedně, kalhoty neurčité barvy a k tomu podobná košile, a stejně tak i působil – člověk, kterého potkáte, chvíli vám trvá, než si zapamatujete jeho jméno, a když se vám to konečně podaří, odejde z vašeho života a vám dojde, že vám vlastně nechybí, že byl jen další nevyhnutelnou součástí vaší „cesty“.
On si byl býval takhle mohl žít i dál, nebýt podivné shody náhod. Když se vracel z kanceláře, hlavu skloněnou, málem porazil bývalého přítele ze školy. Pár zdvořilostních frází a chtěl pokračovat, ale zastavila ho jedna jediná věta. Nejprve si to neuvědomil, ale ve skutečnosti zastavila celý jeho dosavadní život… „Kdybys měl tři přání – která by to byla?“ V tu chvíli tomu nevěnoval pozornost, řekl něco jako „štěstí, zdraví a lásku“ a tentokrát už opravdu odcházel, když ještě zaslechl: „Vážně…?“ Mávl nad tím rukou, odemkl a posadil se k večeři. Ale večer, když manželka a děti usnuli, zahleděl se do stropu – TŘI PŘÁNÍ… Tak zdraví, bez zdraví nemůže být člověk šťastný. Peníze, přestože to může někomu znít sobecky. A jinak… jinak mi snad nic nechybí…Přesto nemohl dlouho usnout a stále myslel na to jedno jediné zbývající přání.
Najednou se ocitl na písčité planině. Nedoufal, že zde najde jakýkoli život, ale pak spatřil řeku. Vody v ní teklo jako ve většině řek, jež jsou na půli své cesty k moři. Jen mu přišla nějaká povědomá… Vstoupil do jejího proudu a šel proti němu. Sledoval okolní krajinu – začínala se měnit. Z pouště se stal kdovíjak prales plný života. Ohromeně na něj zíral a opět jakoby viděl něco neskutečně známého… A pak si povšiml jakési zahrady. Byla postavená hned po obou stranách říčky. Ze zvědavosti opustil tekoucí živel a otevřel starou branku. Získal tak pohled, který ho moc nepotěšil. V tu ránu byl na hřbitově. Něčím se však odlišoval… Procházel mezi jednotlivými kameny a četl jména na náhrobcích… jen jména… to jsou přece jména mých přátel…ale všichni ještě žijí…
A pak si všechno uvědomil. Zasáhlo jej to jako blesk… Řeka – život, poušť – to, jak nyní žije (proč jen jsem si to neuvědomil dříve?)… pocit bezmoci, takový, jaký ho ještě nikdy nepotkal… A zahrada… hřbitov… se jmény přátel… jsou to vůbec přátelé? Ty nápisy… těm všem jsem nějak ublížil! Beznaděj, nic než to… A já hlupák si myslel, že když si nikoho nebudu všímat, nic nezkazím! Zabořil hlavu do dlaní…
Zvonění budíku. Jako každé ráno… Přál bych si vrátit čas… abych mohl vyslechnout své známé i ty, kteří se jimi mohli stát…Přál bych si někomu pomoci, byť by to byl jen jeden člověk…Přál bych si zničit zahradu smutků a bolestí, změnit tok řeky, aby jen nevšímavě neprotékala skrz… Přál bych si…nemusím o tom vědět… jen… Přál bych si, aby si třeba jen jeden člověk mohl říct: „TO JE MŮJ ANDĚL“…
Oblékl si rifle, pestrou košili a vyrazil do práce, oči plné poznání, trápení a pochopení…