Dva vězni hleděli skrz mříže...

TRESTANCI V CELE.
„VĚTŠINA“ UŽ SPALA.
DVA Z NICH HLEDĚLI SKRZ MŘÍŽE –
JEDEN VIDĚL BLÁTO,
DRUHÝ HVĚZDY…

Žila sama daleko za městem. K jejímu domku vedla kamenitá, těžko schůdná cesta. Bydlela až v kopcích – byl odtud sice nádherný výhled, ale komu by se tam chtělo šplhat, nevíš…?
Zdálo se, že je naprosto spokojená…
Večer co večer vycházela ven, položila se do měkké trávy, založila ruce za hlavu a zhluboka se nadechovala. Široce otevřenýma očima pozorovala nebe, jako by celou tu krásu viděla poprvé v životě – chladný měsíc, který ji pokaždé podivným způsobem zahřál… hvězdy, jako by se snažila nalézt vzorec, podle kterého se shlukují… a věděla také, že právě v tu chvíli nemusí už hvězda, již obdivuje, vůbec zářit…

Čas od času sešla dolů do města, snad pozdravit lidi, snad se jen podívat, co je nového… za cestu si vyslechla takových pomluv, že se jí z toho až točila hlava. Nechávala je však bez povšimnutí, kolemjdoucí nepozorovala, a přesto je viděla.

Nutno přiznat, že se jí obyvatelé městečka stranili. Ne snad že by se vysloveně báli, ale málokdo vydržel pohled jejích čistých očí. Jakou že vlastně měly barvu…? Hnědou? Modrou? Zelenou?
Vždy, když se mezi nimi objevila, budila rozruch. Možná tím, že se chovala naprosto přirozeně… nebo spíš tak, jak doopravdy chtěla… Zajímala je, toužili se s ní setkat, ale když k tomu konečně došlo, vyděšeně ucouvli, uhnuli před podávanou rukou. Pokaždé se pak jen dohadovali na barvě jejích očí…

Jednoho dne se opět vydala mezi ostatní.

KARNEVAL…

Procházela ulicemi i uličkami a potkávala nejrůznější bytosti. Znala je všechny. Do poslední masky. Do posledního úsměvu i slzy. I jim připadala svým způsobem povědomá, byli však příliš pohodlní, než aby se pokusili vzpomenout. Smích, pláč, vztek, radost, upjatost, přísnost, upřímnost, spokojenost, slušnost…
Vrazil do ní jakýsi muž a obořil se na ni: „Jak tu můžete tak klidně chodit, když mi právě zemřela žena, jak můžete?!“
Pomalu se k němu obrátila a téměř zašeptala: „Člověk se nedívá jen očima… stejně tak nejsou tou jedinou cestou, jak plakat…“

Každou noc pozorovávala své hvězdy a častokrát usnula na chladnoucí zemi. Když se ráno probouzela, dotkla se dlaněmi rosy a její drobné krůpěje stírala z tváří.
Viděla tak málo a cítila tak moc… Byla jim tak vzdálená a dost možná byla jejich součástí…
Dohlédla až dolů do města – na všechna ta světla, jimiž si lidé „ozářili“ život – pak jen obrátila pohled nahoru na hvězdnou oblohu… Copak hvězdy dávají méně světla…?

Nikdo přesně nevěděl, kdy byla v ulicích naposled. Odešla někam? Přestěhovala se? Zemřela? Či jen tak zmizela…? A mohla vůbec zmizet…?
„A záleží na tom?“ zeptal se jeden muž v masce vodníka.
Vlastně… ani ne… celkem se nic nestalo…

JEN VE ŠKOLÁCH UŽ SE DĚTI NEUČÍ,
ŽE NA NEBI JSOU TISÍCE HVĚZD…