Jedenáct minut po dvanácté

Jedenáct minut po dvanácté, před více jak osmnácti lety jsem v tuto chvíli nasávala do svého těla duši, onu část vzduchu, která se v našich plicích nikdy nevymění, která tam zůstane celý život, až na konci se uvolní pro někoho jiného. Je to jako zázrak, možná právě v tomto malém okamžiku tkví veškerá podstata jsoucna, něčeho za čím se pachtí všichni mniši světa a v čem hledají sladký konec. A přitom to dokáže popsat něco tak obyčejného jako je věda.
Je patnáct minut po dvanácté a mé oči se zavírají, aniž by to dovoloval rozum. Další věc, kterou chce ovládnout člověk, své tělo, své přirozené potřeby, potlačit je a zahnat přírodu sami v sobě, pod záminkou, že ji chtějí nalézt. A vědí to? těžko říct, ani já nejsem odborník na slovo vzatý. Vždy jsem se řídila jen svými pocity, intuicí, říkejte tomu, jak chcete, je to totéž. To říkají mé pocity, intuice. Chtěla bych jim podlehnout celým svým tělem a rozumem, ale vždy se mi zbarví tváře do ruda, rozbuší srdce a pak je mi smutno. Je dvacet minut po dvanácté a já už asi hodinu toužím po opravdové lásce. Je sobotní noc a já sedím doma u počítače, v puse natrpklou chuť desátého nálevu jasmínového čaje, svíčky sfouknuty-to ze strachu z požáru. Dneska ráno mě intuice vyhnala ven, bylo krásně, a když jsem se vracela cestou, kterou se vracím a také jdu do šichty, ucítila jsem štiplavý vzduch v nozdrách a viděla před očima čmoud a spáleninu, v dálce vřískala požární siréna. Jsem sama doma teprve něco málo přes den a je mi smutno, jako bych tu byla už celé věky. Myslím na budoucnost; docela často! Zdá se mi být jako zvuková stopa k filmu Fabuleux Destin d’Amelie Poulaine, pořád mi zní v uších ten charismatický klavír a v hlavě mám kolotoč. Představuji si další festival bez teplé náruče, další smutné pohledy bez odvahy, skryté a zdající se lidem lhostejné a přitom plné vášně a touhy. Miluji jediného nebo čekám na kohokoli? Já nevím, je tolik hezkých mužů po jakýchkoliv stránkách. Chtěla bych mít svého jediného, možná by to bylo mnohem snazší. Celou myslí, a v každém okamžiku mít oči jen pro něj a pak jednoho deštivého dne, kdy může být nejsmutněji se pevně rozhodnout a povědět mu o svých citech k jedinému. Tak by se odvaha sbírala mnohem snáze…
Je vůbec možné milovat někoho, o kom víte, že nemá zájem? A právě proto nevím, jestli mám svého jediného, neznám totiž odpověď na tuto otázku. A možná taky ani nevím, jestli by to mohl být on. Vždyť je na světě tolik mužů! Já jich znám jen tuze málo. Mít jich víc, možná už na něj vůbec nemyslím. Je padesát pět minut po půlnoci a já i po tolika letech smutně sedím u počítače a ze srdce nemohu vyhnat někoho, s kým jsem osobně mluvila… no, už je to opravdu dávno!