Klaun

Každé ráno vyjde slunce, a přesto většina lidí východ nevidí…

Každou noc svítí měsíc, ale i tak většina lidí spí…

Každý okamžik může změnit náš život, ale my si to neuvědomíme a jdeme slepě dál…

To ráno nebylo ničím zajímavé – pracovala jsem na zahradě, tak nějak automaticky jsem nosila těžké konve s vodou a stírala pot z čela. Vtom jsem zaslechla, jak někdo běží kolem našeho plotu.

„Rychle utíkej, přijel cirkus, kdybys viděla toho klauna!“

Kluk od sousedů - nebyl to ani přítel, pokud to není každý, koho pozdravíte, když ho vidíte na zahradě za plotem… a spíš jen ze slušnosti. Neviděla jsem nějaký důvod, proč bych měla chodit do cirkusu, ještě když na to navíc nemám náladu, ale jeho nadšení mě zaujalo.

„Tak dělej, nebo bude vyprodáno!“

S povzdychem jsem zamkla a následovala ho.
Přišli jsme právě včas, lidé se hrnuli do stanu jak vosy na sladký med a netrpělivě se snažili vybrat co nejlepší místa. Pak začala hrát hudba a obecenstvo konečně zmlklo.
Do prostoru vysypaného pískem vstoupil muž, nebyl nijak starý, a ihned začal provádět veselé kousky. Publikum se mohlo potrhat smíchy a jeho to povzbudilo a přidával neuvěřitelné grimasy, vtipy a písničky. Chtěli stále další a další a nedbali jeho únavy, na čele se mu perlily kapky potu, ale jakmile spatřil jejich radost, ochotně se snažil vydat ze sebe co nejvíc.
Lidé, kteří sem přišli otrávení z práce, se jakoby zázrakem rozveselili a začínali odcházet. Klaun to jen sledoval, nedával najevo nějaké překvapení, jakoby bylo běžné, že ostatní učiní šťastnými a oni potom jeho vystoupení opustí…
Kromě mne zde zůstala ještě holčička a smutně bloumala kolem. Spatřil ji a hned se k ní hrnul, opět se pokoušel o všemožné opičky… Když viděl, že to nepomáhá, šel blíž.
„Pojď sem, obejmi mě…“ Holčička mu vyprávěla, zmáčela mu rameno slzami, ale když odcházela i ona, měla rty roztažené do úsměvu.
Nevšiml si, že jsem zde zbyla já. Sedl si na schody a přestože byl o mnoho vyšší a mohutnější než já, připadal mi náhle strašně slabý a bezmocný, příliš malý na to, aby unesl všechno trápení, které má nejen on, ale které na něj naložili i všichni ostatní… Seděl tam jako na schodech u supermarketu, kde se prodávalo štěstí a on jej bez rozmyslu všechno rozdal…
Přišla jsem blíž. Neviděla jsem mu do tváře, ale jeho hlas mi naprosto stačil.

„I don´t like people crying... They should be happy...“

Pak na mne pohlédl. V očích se mu cosi třpytilo a sněhové vločky to nebyly. Vnímala jsem jeho pohled. Najednou mi bylo strašně z toho, že to jeho publikum nevidí, takhle se přece utrápí…! A potom jsem si představila, jak zářil, když se lidé smáli… on si to vlastně vybral…
A teď seděl sám na schodech, sám, a mě napadla krutá myšlenka – Klaun se slzami v očích, to by se lidé nasmáli, ale pak jsem si uvědomila, že tím on vlastně je…

KLAUN SE SLZAMI V OČÍCH…

…