Rozbitý hrnek

Dneska jsem rozbila další hrnek. A prej to nevadí.
Ale jako malá holka, co udělala hodně, ale opravdu hodně škaredou a ošklivou věc, utekla jsem do parku, abych se tam schovala před světem. Postavila jsem se pod lípu a koukala, jak okolo mě prší. Jak kapky deště bubnují do listů ve tvaru srdcí, rozbíjejí je a razí si cestu k zemi, ti malí teroristé, co ničí moje ticho a zvlhčují mi vlasy. Stékají po tvářích, stékají do bot, stékají na ruce. Ach, proč jen existuje déšť?
A je mi fuk, že třeba dostanu zápal plic, opouštím lípu a sedám si na lavičku. Je mi zima, začíná foukat vítr a já ho nechávám, ať mi zmrazí celé mé tělo do morku kostí, zatínám nehty do dlaní, tisknu k sobě zuby, křečovitě zavírám oči a přeju si, ať zmrazí i mou duši. Teď! Prosím, prosím všechny, co to dokážou – změňte mě v kámen! Udělejte to kouzlo, ksakru!každý ho umí – přehlížet. Nemilovat!
Jenže déšť přestává a za mou lípou se rýsuje duha. Tak nádherný okamžik zanícené méněcennosti je roztříštěn na kusy, asfaltka začíná schnout, když ji hladí slunce a kolem zpívají ptáci. Tak krásně dekadentní chvíle je háji a nejhorší na tom všem je, že začínám schnout i já. Usychají i mé vlasy, dnes tak odvážně nabarvené na červeno místo typické blond. Právě dnes, rozbila jsem hrnek z výprodeje za 35korun a bylo mi ho líto. Vypadal tak hezky, protože jsem si do něj vždycky dělala kafe, když mě bylo zle, nebo jsem měla opici, nebo jsem zkrátka neuměla otevřít po ránu oči. Buclatý hrnek co se vešel akorát do dlaně proto, že mě měl rád.
A možná je to k smíchu, ale mně je to spíše k pláči. Budu muset ty střepy z podlahy vyhodit do koše a vzít z poličky jiný hrnek, najít si jinou oběť na léčení mých kocovin…