Běh

Byli jsme na procházce v lese. Taková skupinka a v ní malý kluk na vozíčku. Jedna holčina ochotně toho chlapce tlačila z kopečku, přes kořeny a kameny. Skupinka se zastavila na plácku. Otočili vozíčkáře směrem zpátky, aby byl připraven na odjezd. Oni popošli za něj a zuřivě si tam povídali a skotačili. Já jsem s ním zůstala sama. Mohlo mu být tak sedm nebo osm let. Chvíli jsme si povídali a mě už nenapadaly témata. Proto jsem zavolala na skupinku: "Zrychlete!". Když si toho nevšímali zavolala jsem ještě jednou: "Tak pojďte už!" Pořád nic. "Ach jo…" pronesla jsem směrem k chlapci.

"Tak pojď. Půjdeme sami. Utečeme jim!" řekl zvesela. A já jsem nevěděla co říct.'Jo půjdeme sami. Kéž by to šlo.' Ptala jsem se sama sebe:'Říká se mu to lehko? Když on sám nikdy nikam neuteče a ani nebude chodit!'

Nechtěla jsem ho litovat! On by to nechtěl...ale jinak to nejde.