Bez tebe ... ?

Už dlouho vidím jak se tváříš. Hezky. Ale co ty oči? Ten smutek? Bezradnost … ? Pořád se na mě krásně usmíváš a já ti ten úsměv musím prostě oplatit,i když tvé oči říkají něco jiného. Pláčou, ale bez slz. Pláčou,protože jsi smutný a já nevím co s tím mám dělat. Kdyby mi tak prozradily,co ti chybí. Vždyť se říká– oko,do duše okno -, ne?
Tak mi to řekni.

„Ahoj.“ pozdravím tě večer, když přijdeš a ty se na mě jen usměješ, ale ne tím úsměvem, který jsi mi ukazoval, když jsme se poznali.
Sedneš si ke mně ke stolu a zadíváš se do kytičkovaného ubrusu. A konečně … Tvé oči tě zradí.
„Co se stalo?“ zeptám se tě, když se na ubruse objeví mokré skvrny. Slané slzy.
Ticho.
„No tak…?“ podívám se ustaraně a vezmu tě za ruku. V tu chvíli se na mě podíváš a já už chápu tu větu .. Oko, do duše okno …
„Já … Dneska tu nebudu spát …“ otřeš si slzy a podíváš se na mě teď už prázdným pohledem.
S kamennou tváří tě pustím a otočím se ke špinavému nádobí, které jsem chtěla umýt až zítra, ale tahle situace mi nedá a já se potřebuji nějak zabavit. Potřebuju aby na ubrus nepadaly další slané kapky, aby radši padaly do dřezu se špinavým nádobím.
„Budeme si muset promluvit. Přespím dneska v hotelu. Zítra tě chci vidět. Sejdeme se na rohu v restauraci. V 6.“ Řekneš tak trochu s ledovým klidem až mě zamrazí.
„Promiň.“
Tímhle slovem se rozloučíš aniž bys mě objal, políbil, pohladil … Nic …
Na nádobí už nemám ani pomyšlení, už před tebou nemusím skrývat tu svou zranitelnost, jak se mě všechno týká a dotýká a všechno mě zraňuje. Poslední dobou každý tvůj pohled, protože vím že se něco děje a mě se to nevyhne, protože prostě už nejsme jen ty a já ale my .. My …
Všechno spolu, všechno … A teď se to má pokazit? Už má být zase jen ty a já? Žádné my? Každý sám? Každý bude hrát svou hru, žádný tým …? To chceš?
Svezu se podél stěny až dosednu na zem. Stěna mi chladí rozpálená záda. Kdyby tak něco mohlo schladit moje oči, které v tuhle chvíli znají jen pláč. Nebo moje srdce, které stále bije hlavně pro tebe. Jen pro tebe. Protože já si myslela, že tvoje srdce bije pro mě, takže to svoje pro sebe nepotřebuju. Pokud odejdeš vezmeš mi i srdce …
Ale takhle to asi chodí. Nic není dokonalý, žádný vztah. Nikdy nic nemůže skončit jako pohádka.
Bojím se zítřka co mi řekneš. Bojím se toho co bude potom. Až přijdu do prázdného bytu a budu myslet jen na to, že už jsem jen já. Bez srdce.
Až budeme sedět v restauraci, ty mi to řekneš a odejdeš. Budu tě muset nechat odejít. Co jinak? Místo zbytku jídla, které by sis mohl sníst k večeři si odneseš moje srdce, které si buď dáš někam do vitríny nebo ho vyhodíš za rohem do popelnice…Na kolik si ho ceníš? Mohla bych si vzít já tvoje srdce?
Ale nic mě nezadrží abych ti řekla, co pro mě znamenáš … Všechno … Nemohla bych bez tebe žít. Nemůžu. Nechci. Dávám ti všechno. Dala bych ti všechno. Cokoli, vždyť už máš moje srdce na talíři před sebou. Tak co víc? Co ti chybí?

Celý den nemohu nic. Jíst pít. Vstát z postele. Ale čas už mě tlačí, tak se přece jen postavím na vratké nohy a podívám se do zrcadla, kde vidím bledou tvář s opuchlýma očima.
Navléknu na sebe černé jednoduché šaty, které jsem od tebe dostala k výročí. Natočím si vlasy do velkých vln. Zamaskuji probdělou noc a jdu.

„Ahoj.“ Postavíš se, když přijdu. Pozdravím tě kývnutím a posadím se naproti tobě.
„Objednal jsem víno. Červený. Dáš si něco k jídlu?“ zeptáš se, jako bys nic nechtěl řešit. Čekáš na dezert?
„Ne, dík, nic nechci.“ Odmítnu a dám si vlasy za ucho. Tomu gestu se usměješ, ale hned zvážníš.
„Víš já … Nevim co se děje, ale prostě, něco se stalo … Nevím co, ale už takhle dál nemůžu …“
Přijde číšník a naleje víno. Popadnu skleničku a půlku obsahu najednou vypiji.
„Všimla jsem si.“ Pronesu, když mi sladká chuť červeného sjede z jazyka.
„Vždycky sis všeho všímala. Většinou jsi něco tušila dřív než se něco stalo. Ale tohle …“
„Tak už mi řekni co …“ Snažím se nevybuchnout a stěží zadržuji slzy, které se mi derou do skelnatých očí.
„Potřebuju asi stop. Rozhlídnout se kolem co se děje.“
„Beze mě.“ Zašklebím se a doleji si další sklenku silného vína. Stoupá rychle do hlavy. Plné doušky, dnes žádné jídlo. Budou stačit 3 skleničky.
„No …“ sklopíš hlavu ke své stále plné sklenici.
„Tak už to řekni ty srabe, že se mnou končíš, ne?“ vyjedu najednou.
„Pššt. Uklidni se.“ Začneš mě uklidňovat.
„Uklidnit? Mám se uklidnit, když mě opouštíš?“ začnu zvyšovat hlas a hosté restaurace se na mě ohlídnou.
„Vždyť já žila a žiju jen pro tebe! Dávala jsem ti všechno, dávala jsem do tohodle všechnu naději, doufala …“ Rozpláču se, dopiju sklenici a vyrazím k východu.
„Počkej!“ křičíš na mě. Na stůl házíš několik bankovek a utíkáš za mnou.
Už jsem na chodníku. Skoro uprostřed silnice. Je tma a já se po víně motám.
„Né, stůj!“ slyším tě křičet, ale jen se ti zasměji. Myslíš, že jsem pejsek? Myslíš že se se mnou rozejdeš a až se zas rozhlédneš kolem, tak se k tobě na zapískání vrátim? To se pleteš …
Najednou cítím jen prudký náraz, a pak už jen vnímám, že ležím na zemi a kolem mě jsou jen hlasy.
„Probuď se. Prosím.“ Pláčeš nade mnou.Podívám se na tebe a vidím oči plné slz. Jestli byl tamto smutek, tak co v nich je teď? Prosba? Ještě větší smutek?
„Co... Co se stalo?“ zeptám se, najednou úplně střízlivá. Ztěžka se mi mluví a dýchá.
„Porazilo tě auto, bude to v pohodě, za chvíli tu bude sanitka. Vydrž. Prosím.“ Držíš můj obličej v dlaních a tvé slzy dopadají na mé rty.
„Já .. Já chci hrozně spát …“ mumlám a cítím jak je moje tělo lehké.
„Ne, neusínej!“ zvýšíš hlas a já zase na chvíli otevřu oči a najednou si uvědomím, že možná umírám ..
„Poslední ..“ zašeptám ztěžka.
„Cože? Co poslední…?“ nakloníš se ke mně.
„Pusu…“ zavřu zase oči.
„Ne, žádná poslední, ještě jich bude hodně.“
„Prosím…“ zašeptám, tak abys to slyšel jen ty.
Za chvíli ucítím tvé rty na svých. Chuť červeného vína smíšeného se slzami, které dopadly na mé rty. Teď.
Nemohla bych bez tebe žít …