Černobílá fotografie

Pohlédl znovu na její fotografii. Byla černobílá. Byla sentimentální. Její tvář byla vzdálená, přesto však stále cítil pohled jejích mandlových očí a její specifickou vůni, která připomínala lehký závan máty. Přejel prstem po jejím obličeji. Snažil se tak vsugerovat její přítomnost, ale nedařilo se mu to. Ač chtěl nebo ne, musel si připustit, že právě tato černobílá fotografie byla tím posledním, co mu po ní zbylo. Nechala ji ležet na jeho posteli a pak se tiše bez rozloučení vytratila. Náhle a bez rozmyslu zmizela z jeho života a zanechala po sobě jen duši drásající prázdnotu. Držel fotografii v rozechvělé ruce a upjatě ji pozoroval. S každým dalším pohledem na její obličej, v kterém se mísil výraz dramatického žalu, měl pocit, že ona byla jiskrou, která zapálila obrovský požár, jenž už nikdy nikdo neuhasí.

Nepřemýšlel. Jen osamoceně seděl u okna a pozoroval déšť, který stékal po oknech. Bylo sychravo. Po dlouhém rozmýšlení odložil její fotografii na stůl, ovšem položil ji strategicky na takové místo, aby byla v bezpečné vzdálenosti jeho očí. Nemohl se na ni vynadívat. Byla tak krásná. Těžko hledal slova, aby dokázal přesně vylíčit její krásu. Měla v sobě cosi fascinujícího, neodolatelného. Prožíval vnitřní boj. Veškeré hranice sebezáchovy se najednou zhroutily. Emoce byly silnější než zdravý rozum. Ocitl se ve fázi vlastní sebedestrukce, kdy se u něj střídaly pocity totálního zla a vzteku a chvilky, kdy ji bezhlavě miloval a byl by jí odpustil téměř cokoliv, jen kdyby se k němu zase vrátila.

Třásl se po celém těle, vztek jej naprosto ovládl. Uvnitř zuřil, stejně jako plískanice venku za okny. Jeho jindy tak vyrovnaný obličej byl nyní bledý jako křída a v očích měl kapky hnusu. Byl zlomený, tak strašlivě zlomený. Tíseň v jeho nitru byla nepopsatelná. Měl pocit, jako by v jeho srdci roznítila žár. Jeho duše hořela. Připadal si jako uvězněný v okovech, zatímco se zmítal mezi realitou a křehkou deziluzí, která ho už nikterak neuměla naplnit nadějí. Odevzdaně vydechl a opět se posadil ke stolu. Za těmito chladnými zdmi se kdysi odehrávalo cosi velice vášnivého a hmatatelného. Zrodila se tu láska, tady se vyvíjela a rostla. Tady mohl hledět do těch mandlových očí, které ho tak hřály. Tady mohl vdechovat mátovou vůni její bledé, hebké kůže. Za těmito zdmi kdysi žilo štěstí. A dnes? Dnes tu sedí jen jeden zhrzený milenec s unavenýma otupělýma očima a prázdnotou okolo sebe i v sobě. Tohle byl konec jedné podzimové romance, která po sobě zanechala jediné – jednu černobílou fotografií s krásnou hrdou tváří, která nepřipouští žádné kompromisy – nikdy. Možná i proto zůstala jeho dlaň položená několik centimetrů od ní, možná to byl pouhopouhý instinkt…Ale co když to bylo znamení něčeho nového? Vždyť co bylo, už pominulo.

Pomalu vstal a váhavým pohybem přisunul ruku k fotografii. Nikdy by ho nenapadlo, že po této lásce zbyde jen jedna momentka nafocená v nečekaném okamžiku. Nikdy by nečekal, že by v jedné fotografii mohlo být zahrnuto dobro, láska, zlo i nenávist. Prsty nahmatal fotografii a naposledy něžně pohladil rysy, které představovaly její jemný, krásný obličej. Opět pocítil onen hřejivý pocit. Ten však byl vzápětí vystřídán chladem. Uvrhla ho do propasti. Nechala vyprchat vše, co je kdysi spojovalo. Nedokázala si ho vážit jako muže. Jejich láska jí nebyla svatá. Dokázal by jí obětovat téměř cokoli, ovšem nehodlal obětovat sám sebe. Z posledních sil sebral poslední zbytky sebedůvěry a začal fotografii pomalu trhat, zatímco některé malé kousíčky papíru už padaly kamsi k jeho nohám. Měl šílený pocit, že trhá sám sebe na kusy. Spolu s ní jako by odešlo i kousek jeho. Když dopadl poslední kousek fotografie na zem, s úlevou pohlédl z okna. Zuřivá plískanice utichla a nastalo krásné ticho. Kdesi v dálce za obzorem začalo svítat. Že by se i jemu začalo svítat na lepší časy???