Zabij mě něžně

„V sobotu tu hraje nějaká kapela.“ řekla jedna z nás.
„Jaká?“ zeptám se s předstíraným zájmem.
„Nevim, jsou to Češi, ale přijeli po nevim kolika letech do Čech, tak to asi bude velký, radši jsem si vzala volno, nechtěla bych tu být.“ Ušklíbne se a razí si to pryč.
* No fajn, já tu sakra taky nebudu, když tu bude tolik lidí. * A běžím za šéfem vzít si poprvé v tomhle roce volno.

V sobotu se toulám po městě. Jako vždycky. Po známých místech. Neznámá už tu nejsou. Rutina. Od jisté doby. Sednu si na jednu lavičku a ponořím se do vzpomínek.

Seděli jsme tu a něčemu se smáli, parta lidí. Lidi na nás divně koukali, ale nám to bylo jedno, žili jsme pro sebe. Někdo někoho miloval, někdo jen měl rád a někdo nenáviděl. Já vlastnila všechno. Milovala jsem, měla ráda i nenáviděla. Je těžký určit co z toho byla chyba.

Otřu slzy a jdu známou cestou do baru. Zatím nic nehraje.
* Půjdu se ještě projít. * řeknu si a namířím si to dál, vlastně nevnímám kam jdu, podvědomě zahýbám a uhýbám dokud mě to nepřestane bavit a namířím si to zpět do baru.
Nahlédnu dovnitř a zahlédnu místní kapelu, pro dnešek asi předkapela.
Vejdu dovnitř, sednu si k baru a objednám si vodku s džusem jako vždy. A jako dřív.

Co jsme se toho nablbli, napili a prostě všechno. Nikdy to nemělo skončit, jak jsme si všichni dřív říkali, třeba i jen v duchu, ale dopadlo to jinak. Možná to tak mělo dopadnout.
I když byly hádky následovala usmiřování u panáků nebo u pus, nebo taky u cigára. Když byl na tom někdo špatně, druhý mu pomohl a naopak. Každý vždycky našel nějakou svou spřízněnou duši, kterou buď miloval, nebo měl rád, nebo i nenáviděl. Kde jsou teď asi všichni?
Sedím v baru, kde jsme se také občas objevili a napili se tu. Ale teď tu sedím sama.

Kývnutím pozdravím pár lidí, co znám jen tak od vidění. Kdybych teď potkala někoho z těch lidí, co bych udělala? Objala je? Nebo jen čuměla? Nebo dělala, že je neznám? Těžký rozhodování.
Když dopiju první sklenici předkapela dohraje a začne chystání té velké „show“.
Zaposlouchám se do hudby, která mezitím hraje z jukeboxu. Musel ji tam dát někdo, kdo měl stejné pocity jako já. Tyhle songy byly prostě osudový.

Kdyby tak věděla kdo je tam dal, někdo, koho by buď objala, nebo na něj koukala nebo si ho nevšímala. Jenže ona byla ponořená ve vzpomínkách.

Objednám si další sklenici a jdu si sednout ven na terasu, kde je příjemný letní vzduch. Pořád slyším ty písničky a vzpomínám. Vzpomínky plynnou, ani je nestačím prozkoumat. Možná je to tak lepší, mohla bych mít kvůli tomu lepší náladu.
Když zaslechnu jak kapela ladí nástroje, tak nemám vůbec chuť jít dovnitř a jdu se radši projít.

Mezitím v klubu se jeden na pódiu rozhlíží po klubu. Písničky, které navolil do jukeboxu někdo vypl a on vzdychne. Možná je tam ani neměl dávat. Tenhle koncert si chtěl užít. Poprvé po několika letech v Čechách. Hrábne do strun a klubem se rozezní příjemný tón.

Zvědavost mi nakonec nedá a já se vydám zase do klubu, vezmu si další pití a jdu si stoupnout ke stěně, abych trochu na ty maníky viděla. Prodírám se davem, který se vlní v rytmu svižné písničky až se konečně opřu o chladnou zeď a podívám se se sklenkou u pusy na kapelu.

„Víš … No … Jedem do ciziny.“ Řekne on.
„Co? ..Jak …Počkej …“ nechápe ona.
„Promiň, ale já prostě chci. Chci to zkusit, je to šance.“
„A já nejsem šance? Šance na život?“ začíná plakat.
„Ale jo, vždyť víš že tě miluju.“ Obejme ji.
„A na jak dlouho?“ zeptá se snad s nadějí v očích.
„Já .. Já nevim. Fakt …“

Sedí v minibuse a pláče. Právě odjíždí někdo, koho chtěla milovat navždy. Koho už nikdy nechtěla opustit. S kým chtěla žít. Zklamal ji … ? Koukne se na odlétající letadlo, které se jí vzápětí kvůli návalu slz rozmaže.

Zeptala se na jak dlouho ji miluje, bude milovat nebo na jak dlouho odjíždí? Obojí se dozvěděla. Obojí ji nepotěšilo. Obojí ji uzavřelo. Obojí nesnášela …

Nedokážu ze sebe vydat ani hlas, nedokážu se pohnout, nedokážu nic. Probudí mě až krásné tóny nějaké písničky. Zpěvák se chopí mikrofonu, zavře oči a začne zpívat. Když se on nakloní k mikrofonu naproti sobě a začne zpívat naskáče mi husí kůže po celém těle.
Ten song …
Ta slova …
Ta melodie …
Jak mi to připomíná ty časy …
Je to o nás …
O nás všech …
Ale hlavně o nás dvou …
Proč je to tak dlouho, když se mi to všechno zdá jako včera?
Tolik let …

Podívám se na něj a snažím se s ním nějak navázat kontakt, on zvedne oči a … Podívá se skrze mě …

Zapomněl!?
Chtěl nebo nechtěl? …