Rette mich 1

Rette mich

Ten den bylo opravdu zajímavé počasí. Co na tom, že byla zima, přesněji řečeno únor, ale i v zimě může být počasí obzvlášť zajímavé. Třeba takový ten sníh. Úplně obyčejný sníh. Je přímo magicky uchvacující, jak se pomaloučku, rychleji a nakonec něžně snáší k zemi. Byla jsem přilepená na skle okna, dýcháním ho zamlžovala, a sledovala jeho víření. Sněžilo vytrvale už něco přez týden. Jak nádher.. ,,Lirael, jdi vysypyt koš!" Rozkázala mi máma s plnou pusou křupek. ,,Mamííí... vžyť jsem makala celej den, od rána! To nemůžu..." ,,NEE, jdi vysypat koš! Odmlouvat mi nebudeš, ty čůzo jedna!" ,,Ale..." Nasadila jsem si chtě nechtě na hlavu kulicha, a vzala si svojí oblíbenou koženou bundu. ,,Doufám, že si na sebe nebereš zase tu koženou hrůzu" - neodpustila si máma. Měla jsem chuť se na ní rozeřvat. ,,Ach, Dianýzo, já tě tak miluji... Chosé nepřijel, Fernando!..... Ty máš dnes nové šaty?.... Zde je růže jen pro tebe. Ach, děkuji, ale kde je Chosé?" Ozývalo se z televize, před kterou se máma rozvalovala. A já, jako vždycky tu nejhorší práci, a ještě mě musí peskovat. Jak já tak nenávidím ty telenovely! A kvůli nim, že mámě dává v tenhle čas Esmeralda se já nemůžu dívat na svůj oblíbený hudební program, kde bych mohla - při svém štěstí zahlédnout kousek jeho pláště.... kousek pláště Billa Kaulitze! Co já bych zato dala! To jediné by mělo, za celý týden doma smysl. Zase jsem se trošičku zasnila. ,,Padééééj!" Zavřiskla máma, a já za sebou zabouchla domovní dveře. Z tak malého množství svobody mi bylo zkoro do breku. Co jsem udělala tak hrozného, že si tohle zasloužím? Jsem prostě nepotřebná a nudná, jenom služka, co si nesmí nic dovolovat.... V hlavě se mi začal rodit menší nápad. Spíš jenom taková myšlenka, když jsem se prodírala sněhovými závějemi k popelnicím. Možná....možná kdybych se zabila..... nemusela bych dělat nic.... stejně na mě nikomu nezáleží. O jednu poblázněnou puberťačku víc nebo míň, vždyť je to jedno. Pocity a chutě na sebevraždu se ještě více stupňavali, když jsem stála u popelnic a vysypávala koš. Na zemi tam totiž stála krabice, podobná rakvi. Představovala jsem si reakci mojí mámy, která na mě stejně obyčejně jenom řve, až by mě někdo našel. Ten její pohled... Byla by alespoň trošku v šoku??? Čekala by to, a nebo ne?? Pak bych si mohla vzít, naposledy, na sebe své oblíbené šaty. A všichni by brečeli, až by mě nesli v rakvi.... NE!!!!!!! Dost Lirael, nech toho! Tohle bys přeci nikdy neudělala! napomínala jsem sama sebe. Je tu totiž jeden člověk, pro kterého zůstávám dál, i přez veškerou aroganci vůči mé osobě naživu. Je to Bill. Nesetkala bych se tam s ním. Já bych šla do pekla kvůli sebevraždě, ale on do nebe. A to nesmím dopustit. Svůj posranej život dotáhnu do konce. Pro něj. Abych se na něj každý den mohla dívat. Mám jen jeden jeho obrázek. Jeden jediný. Nemáme počítač. Nemám mp3 ani CD přehrávač. Jejich písničky, tedy písničky Tokio Hotel jsem se naučila z televize zpaměti, a pad si je nazpívala na nahrávač. A pouštím si je znova a znova. Máma by určitě ten plakát vyhodila, a to nesmím dopustit!!! A tak jsem se opět šouravým krokem vydala k domovu. Už jsem rozeznávala domovní dveře, zahrádku a schody. Něco ale bylo v nepořádku. Měla jsem divné tušení, že něco není tak, jak má být. Mráz mi přeběhl po zádech. Na chvíli jsem se zastavila, a zírala ke dveřím jako sůva. ,,Prásk"! Rozletěly se dokořán. Jako bych to čekala. Máma je rozrazila, tak navíc nabouraly do zdi vzadu, a skleněné kachličky se roztříštily na padrť. Máma byla v obličeji celá rudá. Začala na mě už ode dveří příšerně ječet ,, Ty krávo!! Píčo jedna blbá!! Co tam děláš tak dlouho! Tvůj brácha si rozbil hlavu! A kdo ho měl hlídat! Ty! Je to tvoje vina! Nemáš bejt jak šnek! Teď se tady válí v krvi! Rychle mu pomož, já jdu najít klíčky od auta! Byla jsem v ohromném šoku... Můj brácha... Dejvid... vždyť je mu teprve devět! Co dělal? Co se mu asi stalo? Je to opravdu moje vina? Nebyla jsem schopná si myšlenky v hlavě urovnat. To všechno mi ale hlavou proletělo jen v té vteřině, co jsem se řítila po schodech nahoru. Prolítla jsem rozraženými dveřmi jako kulový blesk. Našla jsem ho okamžitě. Ležel pod schody a ukrutně brečel. Svíralo se mi z toho pohledu srdce tak strašně, jako by mi ho někdo právě rval z těla ven. Na hlavě měl velkou krvavou ránu, ze které se řinula krev. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem v panickém záchvatu úplně vyděšená. Začala jsem taky brečet. Tady ale šlo o vteřiny. Vrhla jsem se k lékárničce, vyndala odtamtud sterilní obvazy a začala jsem mu jimi ránu těsnit. Nebylo to nic lehkého. Nakonec se mi ale přece jen podařilo krvácení zastavit. Nebo alespoň zmírnit. ,,Proč se tohle děje osobám, které mám ráda?" Vykřikla jsem zničeně. Můj milovaný bráška! Mámě se po chvíli povedo najít klíčky od auta. V rychlosti jsme se přemístili do garáže, nasedli do auta, a frčeli stoosmdesátkou přímo do nemocnice. V tu chvíli jsem musela vypadat strašně. Jen moje kožená bunda se držela. Měla jsem jí porozeplou, takže bylo vidět i černé triko, a stříbrný řetízek. Obličej mi hyzdilo několik krvavých stříkanců, a moje přerostlá ofina tmavších vlasů mi zakrývala pravé oko. Pro informaci byla taky úplně od krve. Druhá věc, která vydržela bylo už jen moje líčení, černé linky a tmavé oční stíny - samozřejmě podle stylu Billa Kaulitze i džíny. Měla jsem co dělat, abych si nazačela ohryzávat nehty. To byla moje velká slabost v chvílích, kdy jsem byla na smrt vyděšená. Máma řídila jako šílená, a já jsem si bezděky začala zpívat písničku Leb die sekunde, v překladu žij sekundou. Díky Tokio Hotel jsem se naučila i německy. Bála jsem se, že se vybouráme za každou trochu ostřejší zatáčkou a tak jsem radši pevně zavřela oči a soustředila se na text písničky. Díky bohu se nám po cestě nic nestalo. Byla jsem tak v šoku, takže mi uběhla možná i rychleji než ve skutečnosti. Po vystoupení z auta jsem se nadýchla zhluboka čerstvého zimního vzduchu. Byla jsem moc ráda, že jsme to přežili. Jak mě jenom mohla napadat sebevzažda? Ano, byla bych toho schopná, ale neměla jsem žádný skutečný důvod. A bezdůvodně?? Takový slaboch nejsem. ,,Pomož mi ho odnést" Vybídla mě máma. Opatrně jsem tedy Dejvida nadzvedla, a společnými silami jsme ho dopravily do čekárny na pohotovosti. Čekárna byla úplně plná. Na konci čekárny v podobě dlouhé chodby se nacházely veliké prosklené dveře, které vedly přímo na ARO a jednotku intenzivní péče. Nečekali jsme ve frontě. Přiskočila jsem totiž ke zvonku a zazvonila na sestru. Jen co přišla, a spatřila co se stalo, prohlásila ,, Vy musíte okamžitě dovnitř přednostně!" Tak jsem se zvedla z lavičky, že půjdu dovnitř za mámou, která brášku nesla, ta mě ale okřikla : ,,Nelez sem, jenom by ses tu pletla! " Byla jsem z toho úplně zničená. Svezla jsem se jako korouhvička zpátky na sedačku, a opět se začala věnovat svému zlozvyku kousání nehtů. Nedávala jsem pozor vůbec na nic. Uzavřela jsem se sama do sebe, a kolmo zírala na linoleum pod sebou. Kolem sebe jsem vnímala čísi hlasy, ale ty pro mě nebyly důležité opravdu jsem měla strach. Snažila jsem se uklidnit myšlením na písničku Freunde Bleiben, ta mi vždycky zvedla náladu. Proto jsem ani nepostřehla, jak třiskly vstupní dveře od haly, a dovnitř proniklo hlasité houkání sanitky, které jinak všem přítomným rvalo uši. Vystoupili z ní sanitáři, kteří vytáhli zevnitř pojízdnou postel. Teprve v té chvíli jsem začala trošičku vnímat dění kolem sebe. Jak bych taky vnímat nemohla?? Někdo tam začal ukrutně výt a vzlykat. Sanitáři se na nic neptali, a erární postel tlačili napříč uličkou. Zvedla jsem hlavu. Přemohla mě totiž má zvědavost. Koho to asi vezou? Sledovala jsem, jak se pomalu přibližuje. A už! Postel projížděla kolem mě. Nahoře z ní visela kapačka, ze které vedly hadičky dolů k osobě na lůžku. Ven z lůžka bezmocně visela čísi ruka...... Přestala jsem dýchat... Nešlo to... Nemohla jsem se nadechnout, už jsem z té možnosti.... Ta ruka byla bílá jako smrt.... To ukazovalo jenom a jenom na špatný stav té osoby.... Bezvládná vyčuhující ruka měla nádherně jemné prsty, a na černo nalakované nehry. Zahlédla jsem i část rukávu té osoby. Vypadal podobně jako ten můj. Také šlo o koženou dundu.... Náhle se mi udělalo ukrutně špatně. Roztočila se mi hlava, a pronikavě mě zabolelo břicho. Musela jsem to vědět... už jen ta možnost mě zabíjela.....musela jsem se prostě podívat, ať by mi bylo španě jakkoli. Zvedla jsem se. Vrávoravě jsem sáhla po obruči projíždějící postele. Byla chladná. I mě byla zima. Mlžil se mi zrak, ale já se zapřala o tu obruč, Musela jsem se prostě podívat. Nadzvedla jsem se ze sedátka. Podívala jsem se do tváře té neznámé osobě. Najednou, jako by mnou projel blesk, a zasáhl životně důležitý orgán. Cítila jsem, že už nedýchám nějak moc dlouho, a tohle bylo něco tak nemožně strašného...... Udělalo se mi černo před očima, a já se svezla k zemi. Když jsem tam sebou sekla, bouchla jsem se zároveň o tu postel do hlavy, ale to mi teď, když jsem byla v bezvědomí, bylo šuma fuk. Přede mnou totiž ležel Bill. Bill Kaulitz. A já už nevnímala nic...