Bílá pláň

Široko daleko, kam jen oko dohlédne, táhne se ledová pustina. Zem se v slabém slunečním světle třpytí zanesená závějemi bělostného sněhu a na místo zurčícího potůčku s křišťálovou vodou je hladina pokryta chladným ledem. Nikde neštěbetá drozd ani nešumí hvozd. Je ticho. Hluboké, tíživé, smrtelné…narušované jen hvízdáním větru-ledového závanu svobody.
Na té andělsky čisté pláni se objevuje rudá stopa. Sněhová duna je rozryta brázdou lidského těla, jež se s posledními zbytky sil plouží pustinou. Zastiňuje si oči, aby v té hře odlesků neoslepl a plahočí se dál a dál. Z rány v boku mu po noze sklouzávají drobné šarlatové krůpěje a otírají se do nevinné hmoty. S posledními zbytky naděje a víry ve svůj život, ve svou záchranu, dělá další krok, aby se posunul v té mase ledovosti byť jen o mizerný coul.
Ruce má promodralé zimou a pod matnýma očima fialové znaky únavy. Rty mu rozpraskaly, kůže seschla a znecitlivěla, hlavou mu víří rej myšlenek, které nikdy nezastaví a trýzní ho ještě víc. Celé tělo má promrzlé-plášť z hřejivých kožešin už dávno odhodil, byl moc těžký-, nohy jsou jako z olova, jen ztěžka jimi sune. Vysoké boty zvlhly a skýtají už jen další břímě.
Slunce pomalu dosáhne zenitu a dál bez slitování sleduje z té výšky docela malinkou postavu, jak nabírá nový dech a pokouší se vykročit. Vykročit a nalézt zase jen tu nehostinnou pláň bez života.
Další krok a opětovná bolest v boku, ale tu už skoro nevnímá. Nové a nové teplé krůpěje rubínu se mu ztrácí na noze a ulpívají na sněhu jako znak. Jako symbol toho, že tudy prošel, že se dostal tak daleko, že vytrval a neopustil svou víru.
Zrak se mu kalí a před očima má mžitky. Na okamžik se zastaví a snaží se zůstat bdělý. Hýbe prsty, aby do nich vehnal trochu krve. Dlaní si zastiňuje oči a pohlíží na slunce. Už klesá. Opět sbírá zbytky sil a razí si cestu k nové mrazivé duně. Je to tak dlouho, co naposledy viděl zelené louky a na nich pasoucí se zvěř. Je to tak dlouho, co stál ve stínu hustého lesa. Je to tak dávno, tak daleko…
Zářivý nebeský kotouč odvrací svou tvář a noří se za obzor. Za obzor zbarvený do fialové, jíž protkávají provazce růžové a žluté. A jak zmizí úplně, nebe ztmavne a poslední připomínkou na světlo je krvavá barva měnící se pozvolna v šedou a temně modrou, až nakonec zůstane jen tma.
Poslední krok a bude na vrcholku. Pozoruje záři před sebou s myšlenkou na další probdělou noc bez známky odpočinku. Závan ledového větru připomene blížící se dobu. Povzdech a už jen další kroky a šlépěje zanesené krví, svojí krví.
Co se na obloze objeví stříbrný měsíc obklopen kupkou hvězd, vítr nabere sil. Odnáší s sebou vločky a přesypává sníh, aby zmátl poutníka. Nebesa se zamračí. Z těžkých mračen se snáší další vrstva bělosti. Zuří vichřice a vtahuje oběť do svého nitra.
Rukama rozhrnuje sníh, hlavu sklopenou na prsa, aby si ochránil zrak. Cítí se slabý. Příliš vyčerpaný na to, aby mohl jít dál. Nohy ho odmítají poslouchat a do hlavy se pomalu vkrádá spánek. Slastný spánek.
„Jen trochu odpočinku,“ šeptají ztuhlé rty a tělo padá. Temnota! Temnota obklopuje celé jeho vědomí a přináší vlnu klidu. Spánek! Ach, ten božský klid a nevědomí…
Vločky přistávají na chladnoucím těle a zahlazují veškeré stopy jeho přítomnosti. Měsíc bledne a s ním i noc. Nad horizontem se objevuje záře ohlašující nový den.
Vidí svou rodnou dědinu, svou ženu jak se směje a v náručí chová…syna, malého modrookého chlapečka s černou čupřinou. Vidí dům a pole. Zlaté pole oseté obilím. Po blankytném nebi plynou obláčky jako vzpomínky a nad vesnicí krouží stín. Dravec hledající svou kořist. Skládá perutě a střemhlav se vrhá dolů.
Boj! Přišli lidé ze západu a zpustošili celou zem. Bojoval do posledního dechu, snažil se ochránit svou ženu a malého synka. Nedokázal to, bylo jich tak moc. Přísahal pomstu a vydal se po stopách těch běsů. Šel dlouho a věřil, že je najde. Dostihne, osvobodí svou lásku a pomstí zavražděného syna.
Dech se ztrácí. Pociťuje slabost a tlak na prsou. Z boku mu unikají poslední kapky života a vsakují se do sněhu. Oči třeští jak spatřuje ty chvíle štěstí a klidu. Všechno splývá a nakonec mizí. Dnes zemřu, říká cosi v jeho mysli. Smrt obchází kolem a větří vhodnou chvíli. Nevidí ji, ale ten strašný pocit má až v morku kostí. Dnes zemře…
Zlatý vůz započíná svou cestu po nebeské klenbě a odhaluje sněhový přesyp. Na jeho vrcholku, v rudé záplavě, leží tělo pokryté stříbřitou námrazou odrážející sluneční prstíčky jako zrcadlo. Oči nepřirozeně otočené k nebesům potažené vrstvou skelné hmoty, rozpažené ruce jako by chtěl cosi obejmout, cosi přivítat.
Vstříc slunci jde postava v černém rubáši opírající se o dlouhou sukovici. Nenechává žádné stopy jen podivný pach hniloby a osamění. Zvedá se vítr a odnáší s sebou poslední závan života. Planinou se rozléhá kvílení a chechot nahánějící hrůzu. Smrt si vzala, co jí patří…