Nevědomost sladká

Zpěv ptáků ohlašuje konec noci. Slunce přichází, aby nastolilo nový řád. Tisíce paprsků proniká malým oknem do malého pokojíku. Co prve bylo zahaleno rouškou šera, nyní začíná připomínat bytost ležící na posteli. Hra světla a stínů zlehka odhaluje linie těla, které zvýrazňuje lehká přikrývka. Slunce proniká stále více a paprsky se nakonec dotknou i stolku, na kterém leží tajemství. Tajemství, které mělo být již za okamžik odhaleno. Pokoj, teď už plný světla probouzí dívku. Dívka chvíli vypadá šťastně, pak ale začne něco hledat. Zatím ještě neví , že to co měla ztratila a už to nikdy nedostane zpět. Vstávajíc z postele si povšimne čehosi na stolku. Přistoupí blíže a chvíli onu věc pozoruje, pak na stolek vztáhne ruku a z tajemství se stává dopis nadepsaný jejím jménem. Mlčky usedla na postel a otevřela dopis. Písmo je psáno rozechvělou rukou, rukou přítele, milence. Oči těkají po papíře, nejdříve pomalu a potom rychle. Oči vlhnou, když v tom na slovo Sbohem dopadne slza, která začíná inkoust pomalu rozpíjet. Štěstí, radost a láska se ztrácí stejně jako noc nad ránem, až nakonec zbyde jen smutek a lítost. To co měla ztratila, kéž by dopis nikdy neotevřela. Nevědomost je tak sladká.