I´m real! Only for you. II.

Dívám se nad sebe. V rozostřeném světě bez brýlí jen matně rozeznávám okolí. Je mi tak dobře, jak už dlouho ne. Ležím v posteli, přes sebe bílou peřinu. Vzpomínám na své rodiče...Na výlet lodí. S Filipem. Byla jsem ještě malá, když mě utíral poté co se mi převrátil žaludek. Vůbec mi nevadilo, že je starší... Alespoň jsem to byla já, kdo byl hodný ochrany. A můj bratr mě chránil dokud...
Už zase na to myslím! Nemá přece cenu myslet na to, co se už nezmění. Ani máma ani táta tu už nejsou a Filip se teprve nevrátí.
Snažím se přemýšlet o způsobu jak jsem se sem dostala.
-A kde vlastně jsem?-
Mám podivnou předtuchu, ale snad je to jen sen. Nebo taky ne...Vše kolem je zaručeně bílé, na to není třeba ostřit. Ano, je to tak. A ten známý pach to jen potvrzuje: Jsem v nemocnici.
-Ale proč? A jak dlouho?-
Zářivé paprsky slunce mě oslepují po tak dlouhé tmě.
Někde vrzly dveře. Otáčím hlavu a bezvýsledně se snažím zaostřit na vysokou bílou postavu. Až teď matně poznávám v kalužkách nevýrazných barev postele s nemocnými. Postava se nad nimi sklání a rozmlouvá s nimi. Pomalu se blíží ke mě. Čím je blíž, tím více rozeznávám rysy příjemného ženského obličeje. Světlé vlasy svázané do ohonu a zvláštně modré oči mi opět připomínají rodiče. Chvíli na mě utkví zkoumavým pohledem. Potémi něco podává.
"Na, uvidíš líp." -To jsou mé brýle!-
S opatrností, jako by mohly vybuchnot, si je nasazuji a užívám si opět nalezeného světa.
"Jak ti je?"
"Docela dobře...Proč jsem tady?" vůbec si nevzpomínám na nic, kvůli čemu bych byla v nemocnici.
-Je možný, že si to nepamatuji?- Pamatuji si jen ten smutný park, moc smutný park, zimu a déšť. Byla tam i vrba...
"Srazilo tě auto. Jedna slečna volala záchranku." zamyslela se, "Myslím, že zítra za tebou přijde."
Kývla hlavou a přešla k dalšímu ostrůvku života.

----

Srazilo tě auto. Ta věta mě pronásleduje tím víc, protože si nic nepamatuji. Mám zlomenou levou nohu a pravou ruku. Doktor září. Kromě malé ztráty paměti a těch zlomenin mi nic není. Zázrak. To slovo je příliš
často vyslovované ve spojitosti se mnou.
Čas mi utíka hrozivě pomalu. Jako by se posmívaly, tikají hodiny nahlas a ve šnečím tempu. Je jim to jedno.
Čas mi vzal rodiče a smůla mu s chutí pomáhala...
A teď poznám někoho, kdo jim zabránil vzít si i mě.
-Až za hodinu! Proč to tak dlouho trvá?-
Ta sádra nepříjemě studí.
-Kdyby mě tak viděl strejda!-
Jeho malé modro-šedé oči by mne s radostí jim vlastní přivítaly, ale ne jak to bylo dříve. Tentokrát bych kromě radosti zahlédla i špatně skrývanou starost.
-A teta?- Jen stěží si můžu myslet, že by mi k tomu nic neřekla. Je to drobná milá paní plná lásky ke každému, kdo si to zaslouží.
-No právě! Kdo si to zaslouží.-
Je tu spousta dalších nemocných, ale přesto se cítím sama. Baví se mezi sebou. Čtou si noviny a časopisy a dikutují o jejich obsahu.
Já neznám je a oni neznají mě. Dokonalá barikáda!
Už se nemůžu dočkat až přijde. Nejradši bych vyskočila a utíkala pryč. A jedno kam. Nechala bych tady všechno. Možná bych se dostala tam, kam chodí spisovatelé těch skvělých knížek, co mi koupil strýc.
Třeba bych vzlétla! A vlahý vítr by mi učesal vlasy.Smála bych se letíc do kraje dobrodružství,
štěstí a radosti.
-A žádný čas! Ale to si můžu jen vymýšlet...
Vlastně proč ne? Kdo mi to může zakázat? Nikdo.
Stačí jen zavřít oči, usnout a potom...

----

Nějak, nevím jak, si uvědomuji, že už spím.
A je vlastně jedno, jestli to je pravda nebo ne.
Sedím na zetlelém pařezu, který zmučeně vrže při každém mém pohybu. Užívám si tu dlouho nepřítomnou vůni lesa. Čekám a nevím vlastně ani na co. Nebo taky na koho. Stromy spokojeně šumí, jako tenkrát v zahradě u babičky. Listy mají zelenou barvu, jak to má být, ale jsou tak nádherné, tak zářící a přitom to vůbec nevadí očím. Rozptýlené světlo lámající se v očích plachých ptáků se jemně dotýká mých vlasů. Jakoby mě hladilo a
zároveň utěšovalo. Vlahá vůně se rozlévá všude kolem.
Hledím vzhůru, obdivuji to nebe. Mraky různých tvarů poháněné slabým větříkem tančí vytvářejíc nádherné obrazy, které by sebelepší umělec nevykreslil.
Náhle se do té vší krásy vmísil nový pocit.
Ze začátku ho ani nevnímám, je zatím příliš slabý.
Pak se ale mraky, které pozoruji, změní v docela obyčejné a houstnou. Mračí se na mě a já už vím, že bude pršet. A taky vím, co to je za pocit.
Je to strach.
První kapky těžce dopadají na ty nádherné listy a ty se rozpíjejí! K nohám mi dopadají barevné křištálky vody. Z počátku neprší moc. Déšť mám docela ráda.
Ale teď už začíná pršet víc. hledám kam bych se schovala, utíkám k jakési vrbě. Teď se opět rozhlížím.
Jsem v tom parku, v tom zádumčivém parku tiše šumících stromů. Teď ale nešumí radostně, jejich šum je zlověstný.
Jsem úplně mokrá. Kalhoty se mi nepříjemně lepí k nohám. Držím v ruce batoh. To čemu jsem říkala tábor byl vlastně útěk. Už nevím proč a odkud. Rozhodla jsem se vyběhnout z parku k domům naproti.
Je to zdánlivě jednoduché: Rozhlížím se a opatrně vykračuji k záchraně. Přechod je vlhký, jdu opatrně.
Zaslechnu nějaký výkřik. Otáčím se, vidím nějakou dívku.
Má vystrašený obličej. Rozhlédnu se a vidím auto, co se vyřítilo zpoza rohu. Rychle se snažím utéct, ale je příliš pozdě. Už chápu ten vylekaný obličej...