Na světe už není spravedlivosti

14.6. léta Páně 1908

Je mi zima.
Prostoupil mnou chlad a usedl na stěnách této místnosti.
Za chvíli ale odejde, protože už tu nebudu.
Koukám z okna a nechápu, proč se lidé tak usmívají.
Cožpak neví co se dnes stalo?!
Neviděli odlétat tu bezmocnou duši?
Neslyšeli nářek truchlících?
Ne!
Jen ptáci se slétají, jakoby se snad chtěli naposledy rozloučit…
Mávají svými křídly do nebe, tam, kde odpočívá, tam, kde spí všichni pozemští andělé.
Zamává jim zpět?
Možná…Podívám se nadějně k nebi, abych snad také zachytila ten okamžik.
Nic se neděje…Mé oči se zalijí slzami ze zklamání. Doufala jsem…věřila…modlila se k Bohu, aby svolil ze svých krutých lidských osudů.
Vždyť ona byla částí mého života, částí mého srdce, částí světa, jenž jsem nikdy nechtěla opustit! Tolik si přála zůstati alespoň chvilku.Chvilku potom, co přečkala všechny zlé časy, co překonala nástrahy, které jí byly nespravedlivě souzeny.
Avšak její přání nebyla vyslyšena…zanikla, stejně tak jako ta moje v kupě dalších pozemských nadějí.
Na světě už není spravedlivosti.
Hlasy v hlavě mi našeptávají jediné řešení.
Znamená to, vzdáti se všech svých ideálů a snů o budoucnosti, ale budu jí nablízku.
Chci!
Už mě tu nic nedrží…
Řádky vět a každičká má slova máčí slzy, které pomalu skapávají na papír popsaný hustě černým inkoustem.
Tím, který mi dala, abych jí psala…
Píšu….
Píšu ten poslední list neb jsem to slíbila.
Myšlenky se mi v hlavě honí jako stáda divokých koní, a nedokáži se soustředit…
Tikavým pohledem kloužu od papíru k oknu, kde sleduji lidskou spokojenost, naivitu, radost a nevědomost.
Takto z výšky se to všechno míchá a vytváří dojem dokonalého světa bez starostí a všeho zlého.
Ač je mi zima, napadá mě otevřít okno a………