Pocit

Jdu po louce. Zrychluji, bežím - co nejrychleji to jde. Chci ho nechat za sebou. Někde dalekou za mnou. Aby tam stál sám, jako já. Probodává mě, žere mé srdce, krade mi spánek, klid, radost, přátele, lásku...Bere všechno dobré a zůstává se mnou sám. Sám v nicotě. Ten pocit...

Už nemůžu. Dochází mi dech. Zastavuji na kraji louky. Brečím. Klekám si na zem. Je vlhká - už padla rosa. I slunce to vzalo. Přináší chlad - do mého srdce i do okolí. Strhávám ze sebe oblečení, rvu si vlasy. Pár pramínků mi zůstalo v ruce. To mě ještě více rozbrečí. Zarývám si nehty do kůže aby měl volnou cestu. Zůstává. Mlátím hlavou o zem, polykám hlínu s trávou. Dusím se a všechno vykašlávám. Vstávám a se mnou jde...Ten pocit.

Poslední slzy mi stékají po tvářích. Svými zkrvavenými dlaněmi si hrabu hrob. Mělkou jámu do které by jsem se mohla uložit ke spánku. Lehnu si tam. Schazuji hlínu na své nohy, tělo, obličej. Ležím tam a čekám na smrt. Přemýšlím. Dochází mi kyslík. Vzpomínám na...na hvězdy. Na hvězdy co jsou nademnou. Nad námi všemi. Dusím se! Chi opět vidět hvězdy! Vyhrabávám se zpět. Nejde to. Obličej mi máčí déšť - nebo slzy? Beru do plic posledních pár doušků vzduchu...

Leží tam dívka. Zahrabaná v jámě. Déšť promněnil hlínu v bahno. Zpola ji odkryl. Leží tam a vypadá jako by pozorovala hvězdy. Pozorovala hvězdy svýma nehybnýma očima, který zapomněla zavřít - nebo nechtěla?

A ten pocit? Odešel jako ona...