Kdybys tu byl, smál by ses mi lásko

Klečím
a na ten kus zašedlého kamene vyrývám srdce.
Klíčema, které jsem vytáhla z kapsy.Ryju tak silně, až se klíč začíná ohýbat.To, ale vůbec není důležité.

Od jisté doby pro mě není důležité vůbec nic.Bohužel i věci, které by důležité měli být.

-Přestaň myslet na ty kraviny!-

Takže prostě klečím
a na ten kus zašedlého kamene vyrývám srdce.Je křivé...srandovně křivé...Přesně znám tvou reakci - určitě by ses mi smál.
Vždy ses mi smál, když jsem něco kreslila.Říkals, že můj antitalent je obdivuhodný.Pokaždé jsou hrála naštvanou, ale tys moc dobře věděl, že nejsem.

Troufla bych si říct, že to bylo něco co nás spojovalo ze všeho nejvíc. I když ty kreslíš tak krásně a já jsem pravý opak.Právě proto.
Já obdivovala tebe - a ty ses smál mé roztomilé nešikovnosti.

Pořád na to musím myslet.
Nejde zapomenout.A snad ani zapomenout nechci.Ty jsi taky určitě nezapomněl.
Vím to, prostě to vím.

Už nevím čím víc si tě můžu přiblížit.Co víc udělat abych tě cítila co nejblíž.
Abych měla pocit, že jsi přímo vedle mě.

Už nevím čím

A proto tu jen tak klečím
a na ten kus zašedlého kamene, na tvůj hrob, vyrývám srdce.

Myslím lásko, že máš jediný hrob na celém hřbitově co má na sobě vyryté křivé srdíčko.
Musím se tomu smát.

A hele, už sem vám říkala, že jsem si přitom ohnula klíč?