Et nunk, et semper

Ve vzduchu bylo cítit napětí. Lidé na ulici se zalykaly trvajícím dusnem. Blížila se bouře. I otrlí městští holuby na římsách neklidně vrkali. Apaticky procházel zástupem bytostí. Nevšímal si jich, nezajímali ho; a oni na oplátku nevěnovali pozornost jemu. Možná byl nepoznatelný už od přírody. Kdo ví? Úšklebek na jeho tváři rozhodně nevzbuzoval důvěru. Dříve možná. Teď však ne. Zažil víc než kdokoli na tomto světě. Viděl padnout věhlasné říše, aby z jejich popela povstaly nové a mocnější. Byl svědkem nesčetných bitev a oslav. Poznal hrdinství i hrdost, zradu i bolest, pýchu i pád. Vnímal obrovský potenciál lidského druhu... Kdysi.
S odporem překročil jakousi ztroskotanou existenci, rozvalenou ve vlastních zvratcích. Civilizace, jak povznesené. Zase ironie. Hořký úsměv. Úpadek, izolace, předsudky, sobectví. Nic víc nezbylo. Všechno jednou končí. A nové začíná. První těžké kapky ozdobily asfaltový povrch chodníku. Hbitý potkan přeběhl silnici, aby záhy zmizel v hromadě odpadků. Zvířata vycítila změnu, dvounozí tvorové s klením vytahovali deštníky. Případné. Soukromé ostrůvky klidu uprostřed živlu. Už nevěřili v moc přírody. Drze vzdorovali, nebrali ohledy ani sami na sebe. Neomylní a skvělí, obklopení výtvory moderní technologie. Tak ubozí.
Plášť ztěžknul vodou, nevědomky sevřel stříbrný amulet, visící mu od nepaměti na hrudi. Ano, dá jim ještě šanci. Znovu. Je slabý. Když pro nic jiného, tak pro pobavení. Soustředil se. Vrásky kolem očí vykreslovaly moudrost věků. V burácení hromu zaznělo něco nového. Něco temného a hladového. Poslední varování.
Vzduch zchladl, světlo jakoby náhle nenacházelo cestu závojem oblaků. Na potemnělé korzo s nadpřirozeným rykem vtrhl Divoký hon. Vrátil se z legend, aby vykonal své dílo, ještě jednou, naposled; a v celé své nespoutané nádheře. Jeho řev drásal samotnou podstatu reality. Postavy na nemrtvých ořích, rudě planoucí oči, okovaná kopyta trhající na cáry mléčnou mlhu. Zelenkavý přísvit, provazy vody, cinkání zrezivělých postrojů, obláčky sraženého dechu, vycházející z vyschlých rtů a ze splasklých plic. Jejich hlasy invokovaly nejhorší noční můry a dávaly jim nový rozměr. Ukázaly, že mohou být blíž, než by bylo milé jejich strůjcům. Nejstřeženější tajemství vyplouvala na povrch spolu s dávno zapomenutými dětskými strachy. Pyšní lidé padali k zemi se slzami v očích. Jejich křik statečně a zbytečně konkuroval děsivému chóru. Divoký hon. Střeste se jeho hněvu. Utíkejte smrtelníci a zvěstujte světu, ať se kaje.
Po tváři mu v parodii na slzy stékala voda. Neplakal už celé věky. Poslední z velkých mágů. Přežitek. A tam, ve víru bájných jezdců, bohové, Ona. Hlavu hrdě vztyčenou, vedouce volného oře.
„Ano, já vím. Svět mě nechce a já ho nemohu nutit. Zvolili si.“
Dívka s propadlými tvářemi a planoucíma očima na něj upřela pronikavý pohled.
„Mám se stát součástí, má lásko? Na věčnost? Putovat ke hvězdám?“
Tázaná naklonila hlavu ke straně. Z pootevřených úst vyšlo hluboké zavrčení.
„Krásně mne vítáš, po staletích odloučení. Co víc si přát?“
Další hrozivý zvuk. Dívka sesedla. Vyšel jí naproti vyrovnaným krokem.
„Věčnost bez tebe stejně za nic nestála. Ponechám je jejich osudu. Cítím, jak se přibližuje. Neúprosně, krutě. Chtěli to. Pro ochránce a strážce už zde není místa.“
Její, spáry připomínající, ruce mu sevřely ramena v drtivém stisku. Ostré nehty zajely hluboko do masa. Rozhlédl se kol sebe. Mnohé z ve smrti zrůzněných tváří poznával. Byli mezi nimi králové i mordýři, mágové i konkubíny, staří přátelé i nepřátelé.
„Jsem připraven,“ pronesl tiše. Jeho jediná pravá láska, důvod, proč se stal tím, čím byl si spokojeně odfrkla.
„Děkuji, že jsi to právě Ty. Kruh se uzavírá, kde začal. Uroboros, had konečně dohonil svůj ocas.“
Ledové obětí. Zuby trhající měkký krk. Poslední sten. Teď už Tě neopustím, má jediná.
Zaliti smaragdovou září, ruku v ruce vykročili ke svým druhům. Spojeni poutem silnějším, nežli smrt. Divoký hon vyrazil k mračny obtěžkané obloze.