Brzo ráno...

Probudil mě svěží vzduch z otevřeného okna, provoněný jarním kvítím a štěbetáním ptáčků. Rozhodnu se tedy vstát dříve z rozehřátého pelíšku a projít se přírodou brzy ráno, což se velmi málo podaří. Oblečená jen v šortkách a červeném tílku s krátkými rukávy se vydám do ještě trochu zamlženého a rosou obohaceného údolí. Míjím krásně rostoucí keře, na kterých visí orosená pavučinka s jednou muškou, kterou si pavouček schoval na dnešní ranní snídani. Mé kroky, které šustí v napadaném listí a trošku delší trávě doprovází zvuky datla, který nelení jako občas já a léčí stromy. Pomalu sestupuji po zeleně zarostlé stráni. Musím se občas přidržet okolního rostoucího stromku. Když už konečně stojím na dně údolíčka, rozhodnu se vykoupat v průzračně modrém jezírku a v zápětí se chválím za tak dobrý nápad. Voda není studená, je tak akorád přizpůsobená mé náladě. Stačí udělat pár temp a už se cítím osvobozená a na světě není a nikdy nebyl žádný problém. Mezi stromy přímo na hladinu tyrkysové vody prosvítají hřejivé paprsky sluníčka, které se do odpoledne změní v ohnivé ruce a neustále nás budou nutit vyhledávat stín a chlad okolní přírody. Ale nezabývám se tím, užívám si jen tu nádhernou chvíli a poslouchám. V tom tichu, daleko od městského hluku by se dalo říct, že slyším i trávu růst. Sice nerada, ale přesto si uvědomím, že bych se měla vrátit zpět. Nechce se mi tuto chvilku ukončit, ale krotím se tím, že zítra se také mohu smočit a relaxovat. Vyšplhám tedy zpět po stráni a navrátím se zpět.