Astralonie: Jen na tobě

Franco mě vedl po pohoří dál, hustou mlhou, jež nám nedávala možnost vidět na jediný krok, ale přesto šel sebejistě a vůbec ho to nevyvádělo z míry.
"Nezáleží na tom, jestli ti vidění ztěžuje mlha. Záleží na tom, jestli se jí necháš omezit nebo ne. Všechno záleží na tobě a na tvém rozhodnutí. Pokud nedovolíš mlze, aby ti bránila ve vidění, uvidíš všechno i skrze ni... svým srdcem. To je tvůj vnitřní zrak, který žádná mlha nezastaví. Pokud ovšem vezmeš mlhu jako překážku a přisoudíš jí úlohu zábrany, pak se tou zábranou stane a ty zůstaneš stát ztracená v mlze, aniž bys věděla, kde jsi nebo kam jdeš. Žádná překážka není překážkou, pokud jí tuto úlohu nepřisoudíš."
Zavřela jsem oči a uviděla před sebou pohoří bez mlhy. Když jsem je zase otevřela, mlha byla pryč a já si uvědomila, že to byla jen má iluze. Vytvořila jsem si tu mlhu sama.
"Všechno si tvoříš sama." ozval se Franco. "Tvoje myšlenky vytváří skutečnost. Všechno jsou to iluze, ale ty pak tvoří tvou skutečnost. Dokud budeš svými myšlenkami vytvářet omezující iluze, budeš žít v omezeném světě. To je normální, tohle dělá spousta lidí."
"A to je tedy všechno, na co pomyslím, iluze?"
"Všechno je pouhou iluzí, dokud jí nepřisoudíš úlohu skutečnosti." zamrkal na mě a pokračoval v cestě. "Jak jsem řekl, všechno záleží jen na tobě."

Ochladilo se a začalo poprchávat. Přesto jsem však cítila jemné teplo, které obsahoval vzduch kolem mě a mého průvodce. Mraky se nad námi bouřily, ale déšť jejich mohutnosti zdaleka neodpovídal.
"Možná se zdá, že jsou mohutné, ale nejsou mohutné dost. Ne tak, aby to stačilo na tvé moře. Ale všimni si, že už poprchává. Zatím ty mraky ještě nejsou všechny, ale už můžeš vidět první důkazy jejich hromadění a toho, že tvá snaha nebyla zbytečná. Už poprchává."

Franco měl úžasnou schopnost poskytování naděje. Skutečně mě dokázal přenést přes cokoli, co mě hluboko v duši trápilo a táhlo k zemi. Bytosti zdejšího světa byly natolik milující a kouzelné, že žádné omezení z lidského světa pro ně nebylo vůbec složité odstranit pomocí pochopení. Trpělivost a soucit, kterou mi zde všichni projevovali, uzdravovaly moje myšlenky i city zázračným způsobem, ať už prostřednictvím slova nebo pouhého úsměvu.
"Láska je všelék." povídal a zadíval se na oblohu. "Díky tomu, že tady nejsme omezeni hmotou jako vy a taky způsobem přemýšlení, který máte tam dole, jsme schopni milovat bez jakýchkoli hranic. Každý z vás se to ale může naučit. Ty se to naučit chceš, proto sis tuto cestu zvolila. Pokud tě nějaká zkouška zraní, je to jen tím, že z tebe odpadává to omezení. Nakonec vždy vidíš, že to bylo pro něco dobré a cítíš se svobodnější. Bolest je pouze následek nepružného myšlení. Nechce se ti přizpůsobovat tomu novému, protože uvnitř se stále držíš starého. Často kvůli tomu procházíš jednou zkouškou pořád dokola, dokud se neodhodláš přijmout změnu toho, na čem lpíš. Nebuď na ničem závislá, ani na nikom. Zbytečně odebíráš energii sobě i jemu. Naopak, buď svobodná a volná, vyzařuj naplno svoji sílu a lásku, kterou v sobě nosíš. Lidé se na tebe hned budou dívat jinak."
"Jo, jako na blázna. To už jsem si všimla."

"Nebuď na ně nazlobená. Jsou jen omezení svým vlastním světem. Naopak, teď když víš, co dokáže pochopení a soucit, zkus je chápat a vůbec si jejich slova nepřipouštěj. Oni neprošli tou branou, vůbec netuší to, co ty se tu učíš, protože na to nejsou připravení. Vysmívají se ti, protože nejsou ochotni se změnit. Ty ale tu ochotu máš a využíváš ji. Je to tak dobře. A když dokážeš milovat tak jako my tady, nebude tě zraňovat žádné slovo, které k tobě pronese člověk s omezenými postoji."
"To je pravda. Kdyby si prošli tím, čím jsem prošla já, dívali by se na to jinak."
"Jistě, proto také říkám, že mají omezené postoje, neboť nemají tak rozšířené obzory jako ty. Na této úrovni jsou ty nejsilnější duše. Ti lidé, kteří nechtějí projít branou, jsou mnohem méně silní, protože mají strach z oné bolesti, kterou běžně pociťují při změnách, poněvadž se měnit nechtějí. Oni se bojí, a tak raději zůstávají dole, kde se mění pomaleji. Ty ale rosteš rychle, právě díky své ochotě se měnit a oddanosti změnám, neboť víš, že je to tak nejlepší. A díky tomu, že chceš i nadále růst a učit se, nám dovoluješ, abychom ti pomáhali.
V tomto světě se všemu naučíš snáze, protože tady nejsi ničím omezená. Až se pak vrátíš proměněná zpátky dolů, budeš sama takovou nebeskou a čistě milující bytostí, jakými jsme my tady nahoře. Nic ti neublíží, protože budeš soucítit s lidmi, kteří se bojí naučit se to co ty. Budeš svobodná, protože budeš vědět, že žádná překážka není překážkou, když si neřekneš, že tou překážkou je. Budeš natolik silná, že budeš schopna vést i ty omezené lidi k tomu, aby nás zde navštívili. Oni tě budou následovat, právě proto, že jsi jiná.
Nestyď se za to, že nejsi omezená jako oni. Buď na to hrdá. A věř, že právě ty jsi byla vybrána pro to, abys pomohla lidem se dostat na vyšší úroveň, aby se zbavili bolesti, aby nabyli ztrácející se sílu, aby se ponaučili a vyrostli a aby mohli poté stejně jako ty vést ostatní lidi výš.
Znovu se jedná o řetěz lásky.
Láska je základním kamenem všeho, co vás vyzdvihuje nad lidský omezený svět. Neplň své srdce zlobou na lidi, kteří se ti vysmívají. Naopak, měj je ráda a vysílej k nim svou nekonečnou lásku, neboť oni ještě stále hledají cestu, kterou ty jsi už našla."

Franco se zadíval do mé tváře a usmál se. Já na něj také. Porozuměla jsem každému jeho slovu, a s těmi slovy ze mě navíc odcházela veškerá bolest pramenící z nechápání těch lidí dole. Kouzlo úsměvu a soucitu na mě zapůsobilo znovu, a dokonce ještě silněji než předtím.
"Čím více se učíš, tím více se otevíráš nadlidské lásce. A čím více se otevíráš lásce, tím více pociťuješ její léčivé účinky a tím méně cítíš bolest. Díky své odvaze se učit a vytrvalosti. Když se nebojíš, následuješ lásku. A když se nebojíš, vykročíš správným směrem, protože srdcem vše vidíš, i když je všude kolem mlha tvých myšlenek. A to je to, čím jsem tě chtěl uvést na cestu, na níž tě budu doprovázet."