Vosa

Konečně je balkón hotov! Řemeslníci obložili stěny, vyměnili rezavé zábradlí, položili mozaikovou dlažbu a hotové dílo natřeli jásavou, hladivě okrovou oranžovou. Hned jak si sbalili lešení, běžela jsem natáhnout šňůry a už se v letním vzduchu plácají ručníky, trička, utěrky a mění vlhkost za vůni divokého povětří. Široký parapet se brzy zaplnil knížkama, sešitama a okousanýma tužkama, které zuřivě hryžu, když vymýšlím složitější zápletku. Každou chvilku volna se zašívám na balkóně. Jsem doma a nejsem, jsem venku a nejsem. Skryta mezi prádlem unikám nekončícím požadavkům rodiny a pozoruji nepozorována sídlištní frkot. Nejraději mám rána. Přinesu si hrnek pulitrák a koblížky. Nechávám si rozplývat sladké, jemné těstíčko v ústech a přikusuju báječnou knížku. Totální pohoda a nejvyšší čas seznámit Vás s hlavní hrdinkou. Přilétla hned první den. Vosa. Ale nádherná, její žlutočerné tělo se agresivně lesklo na slunci. Kresba hlavy vyjadřovala neústupnost, odvahu a připravenost zaútočit na sebemenší podmět. Chtivě pochodovala po housce se šunkou, divoce mávala tykadly a po očku koukala na mě, jesti se nechci prát. Nevypadala jsem na to, rozložená v lenošném rozmaru jsem jen zvědavě pozorovala jak návštěvnice probírá masíčko ze všech stran, olizuje koblihu a naklání se nad okraj kouřícího hrnku s kapučínem. Trochu mi zatrnulo, neměla jsem zrovna chuť lovit tonoucí opařený hmyz z oblíbeného pití. Vosa však zabzučela a frnk, byla pryč. Zbylo toho na mě celkem dost, dojela jsem tedy snídani, rozpohybovala tělo i ducha a šla sloužit rodině. Druhý den ráno, jen jsem se vyložila s chleby a koláči, vosa. Prohlídla jídlo ve stejném pořadí, slané, sladké, horký nápoj a tak se mnou snídá celé léto. Náš vztah je nekonfliktní, uznávám její vůdčí postavení, mohu si to vzhledem k velikostní převaze dovolit a ona má slabost pro koblížky. Jediná krize nastala, když zavál silnější vichr, zvedl prádlo a obnažil skrýš. Manžel si všiml, hned přiběhl a ptal se po ponožkách, kalhotech, kapesníku, občance a co bude k obědu. Vosa prudce vzlétla od hostiny, výhružně zabzučela a zamířila žihadlem na mé druhé já.
"Co to tady máš?" Oháněl se manžel rukama a vosa tím nabírala zuřivost a rychlost.
"To je kámoška, vosa, ochočená." Doufala jsem že mě má společnice zrovna neposlouchá. Slovíčko ochočit by se jí určitě nelíbilo. A je nevýstižné. Nevrlý, dráždivý predátor se nikdy nezmění v krotkého mazlíčka. Přesto když mu dá člověk prostor, toleranci a podplatí ho sladkostmi, dá se s ním vyjít, kamarádit, snídat.
"Se mnou by snídala jen jednou!"
Manžel mával kolem sebe tak nebezpečně, že jsem pro jistotu zavřela vosu na balkóně a šla plnit všechna jeho přání. Přeci jen je sebevědomí mé pruhované kamarádky poněkud větší než vyhlídka na vítězství.
Manžel byl ale jen epizoda v našem balkónovém spolužití. Dále jsme spolu snídaly, četly, psaly. Fajn vztah-nevztah. Každá si hleděla svého a přitom jsme o sobě věděly, nebyly jsme samy.
Až do dneška. Zachumlaná v dece popíjím ranní pulitrák, na trávníku roztává jiskřivá jinovatka a vosa nikde. Ticho, chlad, prázdno. Trochu smutek. Jedovatá krasavice asi dobzučela, dítko mě poučilo, že vosy na zimu hynou. Přežije jen jediná, matka, která založí nové hnízdo.
Koukám do šedivých mraků a přemýšlím o vosím nebi. Jaké asi je? Plné bzučivých soubojů, cukrové vaty a sladké limonády?
V poledne vykouklo slunce a vypálilo poslední horký záchvěv, ohřálo podlážku a...Ne, nepřiletěla. Ona totiž nesnáší kýče o sentimentálním konci, kdy jí budu krmit slabou, umírající krémem z koblih. Zemřela někde potichu, sama a s hrdostí, nezměněná a nezlomená. Nezklamala.