Spása

Na cestu již ani neviděla. Únavou a zoufalstvím, oči plné slz, vyčerpána byla. V nic už však nedoufala. Bolest jí oslepila, místo lásky nenavist nastrčila. Každý krok je čím dál pomalejší, neví kam vlastně jde. Ani jestli vůbec cenu má něco dělat. Jestli by nebylo lepší se vším zkoncovat. Nechat vše plavat. Vždyť o lásku vůbec nestála, tak proč musel se do jejího srdce vetřít ten kluk. Na pohled zvláštní, dosti tajemný. Cítila se v jeho blízkosti v bezpečí. Netušila však, že on je jejím ortelem již dávno vyřčeným. Pokusila se o návrat, nezdařilo se. Proto zvolila útěk, i když ví, že on si ji najde. Že ji najde i na samotném konci světa. Krutá rána osudu, nohy podráží. Nikdo si nevšímá dívky, co deštěm po ulici prochází.Ve stínu snaží se skrýt, i když ví, že on ji vídí, že ji sleduje. Každou chvíli ji někde překvapí. Znovu ji uchopí. Uchopí ji do svých silných paží, přitiskne k sobě a nepustí. Dívka se dusí, nemůže se nadechnout. Vzduch se ji nedopřává ani po uvolnění stisknutí. Pomalu padá k zemi. Přeje si aby tohle konec byl. Štěstí jí ovšem zase nepřeje. Probouzí se v jeho naručí. Cítí jeho teplo, jeho vůni, jeho moc. Moc nad ní samotnou. Prosí o zázrak, snad aby blesk z čistého nebe ho zasáhl. Jen ať jí konečně pustí ze svých spárů. Dočkala se. V poslední chvíli. Přišel mladík, ruku ji podal, tiše s ni odcházel, na vzpouzení toho kluka se ani neohlížel. Spása snad opravdu přímo z nebe.