Zpověď věřícího ateisty - II.-Odjezd návratem

II. – Odjezd návratem

19.7. 2008 – Sobota

Ovšem, poslední noční by mohla utíkat rychleji, ale budu rád za to, co mám. Konečně je tu poslední svlékání pracovního šatu. Toho tak odporně modrého s odporně oranžovým límcem a neskutečně ohavným výstřihem, toho zcela nevkusného Tesco trika. Poslední skládání Tesco kalhot. Převlékl jsem se a zabalil jsem vše do igelitového pytlíku, jak jinak než Tesco pytlíku, a odnesl jsem ho na recepci. Přesně tak jak mi bylo řečeno. Je neskutečně blahodárný ten pocit vidět celé nákupní středisko před sebou a vědět, že už mohu odejít. Vědět, že se sem nevrátím. Možná nějakou zvláštní hříčkou osudu jako zákazník, ale to je vše. Dávám se obvyklou cestou na autobus. Nejprve budu muset městskou hromadnou dopravou na ubytovnu. Naposledy řeknu: „Dobrý den, Hořelice.“ Neumím slovy vysvětlit jak jsem se těšil. V těle pociťuji zvláštní chvění. Bože, jak já se těším. Před očima mám ty dvě. Své kamarádky. Dnes je uvidím. Ještě dnes. Chci je obejmout a dát jim pusu na tvář. Cítím se jako narkoman při abstinenčním záchvatu – potřebuji svou dávku emocí.
„Dobrý den, Hořelice.“ Nastoupil jsem do autobusu. Každý den jsem poznal jiného řidiče. Pracuje jich tu opravdu mnoho. Ale všichni mají jedno společné. Jsou příjemní jako osina, vy víte kde. Sedl jsem si dvě sedačky za řidiče. Vidím svou tvář odrážející se v prosklené vytríně. Jasně se na mé tváři vytváří malý úsměv. To koutky instinktivně cukají na strany. Ale vše důležité pro mě teprve začíná. Mám jen minimum času na to, abych doběhl na ubytovnu, vzal si své věci a přemístil se s nimi zpět na autobusovou zastávku. Autobus zpět musím stihnout, pak mi jede až za nějakých třicet minut. Ano, na Florenc bych se dostal včas. Ale jen relativně včas. Autobus bych stihl, ale postavil bych se až na konec fronty čekajících lidí, kterých není nikdy pomálu.
Zastávky ubíhají jedna po druhé. Na každé nastupují a vystupují lidé. Je to asi nějaký zákon schválnosti, že právě dnes se musí všude stavět. Ani jedna zastávka se nedá projet bez přibrždění. Takhle to bude opravdu o vlásek. Budu mít co dělat. Ale proč se tím vůbec zabývám? Mám své jisté. Do Kadaně se dnes dostanu. Budu tam. Uvidím je. Své kamarádky, ty, kteří se staly jedněmi z nositelů mého Boha! Je to tu. Hořelice. Vystupuji a spěchám na ubytovnu. Je to kousek. Musím napřed okolo hospody do kopce ke kostelu, a pak zase z kopce dolů. Zahnout doleva a nějakých sto metrů ujít pěšky, pak se dostanu před vstupní dveře ubytovny. Kopec se táhne. Přijde mi, že jdu stále pomalu. Pod vědomím toho, že zpět ponesu poměrně těžkou cestovní tašku a budu tedy rád, když půjdu co nejrychleji, jsem se pustil do běhu. Každá minuta je mi nyní drahá. Každá minuta je k dobru. U kostela, který zaujal mou pozornost kvůli právě probíhajícím myšlenkám v mé hlavě, zrychluji tempo běhu. Je to z kopce a sil to neubere mnoho. Ale zpět ke kostelu.

Je právě tento chrám místem, kde sídlí všichni Bohové světa? Ano, říkám všichni. Nevěřím totiž jen v jednoho Boha. Lidí je na světě kolem šesti miliard, proto si myslím, že i Bohů bude kolem šesti miliard. Je to výsledek prosté logiky věci. Usuzuji z toho, co sám cítím. Soudím dle toho co znám. Mílím se? Možná ano, ale kdo mi dá jasnou odpověď? Je to ten, který žije právě v tomto chrámu? V kostele. Je to kněz? Mohl by mi pomoct? Možná ano, možná ne, ale pokud ne, tak kdo tedy? Jen já a mé vlastní nitro. Jen já a mé srdce. Jen já a mé pocity. Jen já a má láska. Jen já a můj Bůh. Jen já, žádný kněz na světě. I kněz je pouhý člověk. Člověk zastávající určitou filozofii svého života, které dosáhl získaným věděním, vstřebanými zkušenostmi, poznanými zážitky. Tak jako já. Tak jako každý z nás. Jde přeci jen o to, jak si každý dokáže své vědění, zkušenosti a zážitky převést do svého poznání. Do své filozofie. Jak by nějaký kněz mohl zcela pochopit co cítím? Jak by mohl vědět jakého mám Boha? Jak by ho mohl cítit? Nebo vidět? Ukázal bych mu mobilní telefon se sms zprávou od své kamarádky. Co by to pro něj bylo? Jen textová zpráva bez diakritiky. Nic víc. Jen nic neříkající text. Ale pro mě je to důkaz božské existence. Důkaz božské existence v mém srdcti. Té, v kterou já věřím. Věřím, to je důležité. I kněz v něco věří. V co? Nevím. Neznám žádného jiného Boha než toho svého a vím, že on nezná toho mého. Tak proč a hlavně jak, jak by mi mohl pomoci? Jen člověk, jen jedinec, jen já sám si musím odpovědět na všechny otázky. Jen já musím mít jasno ve svých myšlenkách, ve svých pocitech, ve svém přesvědčení a ve své víře. Musím mít jasno. Stojí předemnou několik zkoušek. První zažiji už dnes. Až uvidím své kamarádky. Až pohlédnu svému Bohu do tváře. A ta druhá? Setkání se všemi blízkými, které mám ve svém srdci. Na které nechci zapomenout, i kdybych je neměl vidět dlouhé měsíce, dlouhé roky. To setkání pro mě bude téměř mší. Svátkem, jež bych si měl poznamenat do kalendáře, abych na něj nikdy nezapomněl. Ale já nepotřebuji žádný záznam tužkou na papíře. To v mém srdci se zapíše nesmazatelným písmem nesmrtelný nápis a v mém mozku se vyryje ta nejhlubší emotivní vzpomínka, která mi bude dodávat potřebnou sílu při dobách strádání, kterým se člověk nevyhne. Leda by zemřel.

Doběhl jsem do svého pokoje. Naposledy jsem odemykal. Jaký krásný pocit. Převlékám si připravené věci. Svlečené oblečení dávám okamžitě do cestovní tašky. Tu zavírám. Dávám ji na rameno a odcházím. Poslední cvaknutí zámku a můžu zmizet. Nadobro z této zapadákové ubytovny. Klíč s čipem ke vchodovým dveřím nechám ve schránce jak jsem se dohodl se správcem. I když oslovovat někoho podobného titulem správce mi přijde poněkud nemístné a jako urážka všech skutečných správců jiných objektů a zařízení. S cestovní taškou upevněné popruhem, který mám přehozen na pravém rameni, spěchám zpět na zastávku. Kopec je delší než obvykle, ale čas hraje pro mě. Měl bych to stihnout. Mám ještě dostatek minut. Snad bych ani nemusel spěchat, ale ze získaných zkušeností vím, že zde se na jízdní řád nikdy nedá stoprocentně spolehnout. Stalo se mi tu, že jeden odpolední spoj jel o celých sedm minut dříve, jako by se nechumelilo. Jen shodou náhod jsem byl na zastávkce dříve, kdybych tam nebyl… nedostal bych se do práce. A důvod té sedmiminutově zrychlené jízdy? Prý tankování. Toť vysvětlení řidiče, když se jeden s nastupujících udiveně zeptal. Nechápu důvod proč sedm minut hraje tak velkou roli v tankování, ale já ho chápat nemusím. Stačí vědět, že obecnou povinností dopravce je zaručit dodržování jízdního řádu. Což se po něm chce tolik? Proto budu raději na zastávce co nejdříve. Už mám před sebou poslední kopec. Za odbočkou doprava k hospodě je mé vysněné místo. Konečně vidím před sebou tu prosklenou budku, která se nazývá zastávka. I když by si určitě vysloužila i jiná nazvání. Spěchající cestující v autobuse by spíše řekli zdržovačka, řidiči nejspíše odpočívadlo a čekající, jako jsem já, čekačkou. Pravda, zastávka zní nejlépe, ale z čistě logického hlediska je nejméně výstižná tomu, jak to místo daní lidé chápou. Pokládám si tašku s popruhem na lavičku. Každý oddech je mi vhod. Za tříminutovou cestu jsem se stihl dokonale zpotit a začínám pochybovat o nutnosti převlékání, jež jsem podstoupil. Triko, mikina, i kalhoty jsou přinejmenším ve stejném stavu, jako oblečení po jedenáctihodinové směně. Autobus by měl jet až za pět minut, ale je tu ta situace, o níž jsem mluvil před chvílí. Zase jede dřív. Asi potřebuje tankovat. Jaké štěstí, že jsem pospíchal, i když jsem nemusel. Ač s vypětím všech sil, zatím vše vychází podle plánu a snad se nestane nic nepředpokládaného a já se bez potíží dostanu domů. Nastupuji do autobusu. K mé nemalé radosti nacházím volnou dvousedačku. Usedám a cestovní tašku dávám vedle sebe. Batoh pokládám na zem mezi nohy, aby se v prudkých zatáčkách moc nehýbal. Též tašku raději přidržuji, neboť v ní mám ocet a olej. A načatému zavírání není radno důvěřovat. Dveře autobusu se zavírají a vyrážím. Konečně. Jedu domů!