Rozloučení

„A kdy přijedete?“ zeptám se nedočkavě a dřepnu si na gauč.
„Zítra večer, tedy spíš v noci, ale druhý den půjdem někam na večeři, ano?“ navrhne mi Larry a já nadšeně souhlasím.
„Kotě musím končit, tak zítra v noci se uvidíme.“ zasměje se Larry, rozloučíme se a já zaklapnu nový telefon, který jsem dostala od Larryho k narozeninám.
S blaženým úsměvem se rozvalím na gauči a zapnu hi-fi věž, kde mi hraje Mike Oldfield, ale spát odmítnu, musím nejdřív trochu uklidit ...

Večer

Vejdu do ložnice a podívám se na vzorně ustlanou postel, jedna půlka byla ustlaná 2 měsíce ... Odhrnula jsem deku a spatřila Larryho triko, které si v chladných období, jako je tohle, bral v noci na sebe. Ale teď si ho vezmu já, cítím z něj Larryho vůni ...

V černém triku zalehnu do postele a snažím se usnout, což se mi nakonec povede ...

Probudí mě nějaký šramot ...

„Hey, jak to, že máš moje triko.“ šeptá někdo za mnou, ale já jsem tak rozespalá, že vůbec nevím kde jsem, co jsem, co dělám ... No dobře, spím, ale to je vše ...
„Lásko, dej mi to triko.“ směje se někdo za mnou.
V polospánku se usměju, protože mě někdo lechtá, tak jemně, na břichu a pomalu mi sundavá Larryho triko ...
Počkat ...
„Larry?“ vykřiknu a ihned se posadím na postel, ale nikde nikdo.
Usměju se, tolik se na něj těším, až se ze mě stává blázen. Podívám se na hodiny. Teprve půl dvanácté, zase tedy zalehnu a usnu ...

„Hey, jak to, že máš moje triko.“ šeptá zase někdo, tentokrát se vzbudím hned, ale neotočím se.
„Miláčku, dej mi to triko.“ zase se směje.
Pomalu se otočím, ale ...
Zase to byl asi nějaký sen ...
Jsem vylekaná, není to noční můra, ale je to takové ... Divné ...

„Hey, jak to, že máš moje triko.“
Zase.
„Kotě, dej mi to triko.“
Nedám.
Pevně stisknu lem trička a potichu se rozbrečím, vlastně ani nevím proč.
Zase usnu, i když pořád brečím.

„Hey, lásko moje milovaná, máš moje triko a já ho chci.“ začne mě někdo šimrat na noze a já se vyděsím a raději ihned otevřu oči. Ale tentokrát tam je opravdu Larry!
S radostí se mu vrhnu kolem krku a rozbrečím se.
„Copak, to se ti po mě tolik stýskalo??“ ptal se se smíchem a opatrně mě položil na postel.
„Jo.“ fňukla jsem a přemýšlela jestli mu mám říct o celé téhle noci, kouknu na hodiny a tam půl třetí.
„Však mě taky, ale ty se úplně klepeš.“ řekne starostlivě Larry, sundá si moje ruce z krku a zadívá se na mě.
„Stalo se něco?“ pohladí mě po slané tváři a políbí na rty.
„Měla jsem takové ... Divné sny, pořád ses tu objevoval, šeptal jsi, že mám tvoje triko, a že ho chceš, ale když jsem se otočila tak jsi tu nebyl. Larry, bylo to takový ... Strašidelný a jak jsem tu byla sama, tak jsem se strašně bála a nevěděla co se děje.“ rozklepu se v dalším návalu pláče a přitisknu se k Larrymu, který už si lehl vedle mě.
„Neboj už jsem tu s tebou. Vždycky tu s tebou budu.“ obejme mě a políbí do vlasů.
„A co tu vlastně děláš? Neměl jsi přijet až zítra v noci?“ usměju se už a zadívám se mu do očí.
Kupodivu se trochu zarazí jakoby to nečekal, ale hned se usměje, ale tak ... Divně ...
„To víš, překvapení.“ políbí mě na rty.
Jeho doteky jsou tak lehké a jemné a já se jimi nechám unášet celou noc, vlastně zbytek probdělé noci. Někdy kolem čtvrté se schoulím Larrymu do náruče a pozoruji jeho usínající tvář, nakonec mě jeho pravidelné oddechování uspí, ale ještě před tím zaslechnu jak Larry zamumlá ...
„Vždycky tu budu s tebou, nic se ti nestane.“
Usměju se a konečně usnu.

Vzbudí mě zvonek,ale nechce se mi vstávat.
„Larry, jdi otevřít.“ zamumlám.
Žádná odpověď.
Otevřu oči a první co spatřím je černé triko přechozené na druhé rozestlané půlce postele.
„Asi šel do sprchy.“ zamumlám, hodím na sebe župan a jdu otevřít.
Za dveřmi stojí dva muži v policejních uniformách, zamračím se.
„Dobré ráno, vy jste přítelkyně Larryho Jondrea?“ zeptají se.
Zamračím se ještě víc a kývnu.
„Provedl něco?“ zeptám se a v duchu se usměju.
„Ne...On, právě ... Neprovedl nic. Omylem se včera večer zapletl do jedné rvačky, podle našich zdrojů chtěl pomoci svému příteli, ale jeden z těch hajzlů, promiňte, měl u sebe zbraň a postřelil ho. Je mi líto, ale Larry Jondre je mrtvý.“ sklonil hlavu.
Stála jsem mezi dveřmi a nevěděla co dřív. Smát se? Vždyť Larry je doma, je asi ve sprše, nebo šel možná nakoupit ...
„Počkejte, to je blbost! Larry přijel dnes v noci. Asi je ve sprše, počkejte, půjdu za ním a hned vysvětlíme tenhle omyl.“ usměji se a odejdu do koupelny, kde ... Nikdo není.
Vrátím se zpět k policii.
„Není tam,ale asi šel tedy nakoupit. Pojďte dovnitř, počkáte tu na něj.“ usměju se na ně a pozvu je dál, ale za nimi zahlédnu malou postavu.
„Dorone?“
Jeho obličej je oteklý a skoro bych ho asi nepoznala.
„Promiň, je mi to líto, ale Larry ... Je opravdu mrtvý.“ řekne Doron a obejme mě.
Proč bych Doronovi neměla věřit? Ale ... Ta noc .... Vždyť ještě teď cítím Larryho doteky ...
„Dorone, ale on byl tady, v noci ...“ jsem tak vyděšená, že se to ani nebojím vyslovit ...
„To se ti asi zdálo.“ rozpláče se Doron a odejde ven.
„Jestli by jste něco potřebovala, víte kde nás hledat.“ policisté za sebou zabouchnou dveře a nechají mě napospas myšlenkám.
Odejdu do ložnice a vezmu do ruky černé triko. Voní jako Larry. A postel je také rozestlaná.
Ale Larry tu není ... je mrtvý ...
V slzách se dopotácím na balkón.Už vím co znamenala ta slova...

„Vždycky tu budu s tebou, nic se ti nestane.“

Larry ... proč?
Nechal jsi mě tu ...
Kdo mě teď bude tak krásně hladit?

Najednou mě ofoukne lehký vánek ... Jako pohlazení od Larryho ...

„Já vím, jsi tu pořád se mnou.“ rozpláču se ...