Všechno jednou přebolí

„Do háje, zase nestíhám.“Kleju nahlas když přibouchávám dveře našeho bytu ve třetím patře čtyřpatrového paneláčku, už zamykám když mě vyruší slabé štěknutí, otočím se a koukám na svého pejska Pabla.
„Pablo?Ty nejsi doma?“Zaskučím, odemknu ty pitomý dveře a svého milovaného šarpeje za ně strčím.
„Ale, ale Sandro?Nejdeš náhodou dneska pozdě?“Ptá se mě stará protivná sousedka, která bydlí vedle.
„Jo, jdu.“
„A nešla jsi včera taky pozdě?“Vyzvídá dál.
„Jo, šla.“Odpovídám jí a už mám nohu na třetím schodu, nemáme tu totiž výtah.
„To za našich mladých let nebývalo.“Hubuje.
„Jasně, za tvejch mladejch let se oslavovalo nalezení Ameriky ty čůzo.“Mrmlám si pro sebe když jsem v prvním patře. Seběhnu posledních pár schodů a uháním co mi nohy stačí do školy, která je od našeho domu díkybohu jen deset bloků.
Do budovy školy se vřítím přesně minutu před osmou a jen tak tak stihnu Táňu před zamčením šatny výkřikem: „Táňo, ne.“ V rychlosti zuju svoje KMMky, které jsem si ani nestihla zavázat, svlíknu jarní bundu a jdu na druhou stranu aby Táňa mohla zamknout.
„Vyskočilová, zase pozdě?“Ptá se profesorka angličtiny, když v osm dvě dojdeme s Táňou do třídy. Máme jí totiž od šaten na druhé straně školy.
„Já se omlouvám paní profesorko, ale, mám jisté problémy v rodině, nemůžu kvůli tomu dlouho do noci usnout a pak se špatně probouzím.“ Vymyslím bleskurychle výmluvu, která vždycky zabere, navíc zase tolik nekecám. Moje o šest let starší ségra čeká mimino a je u nás pečená vařená, protože její manžel nestojí za nic, i když je docela hezkej. Jsem ráda, že mám starší ségru a ne mladší, vezměte si, že v době kdy se učím nebo maluju by mě otravovalo desetiletý děcko, brrr, hnusná představa.
„Včera se vám rozbil budík, dneska jsou to problémy v rodině, co to bude zítra? Zemětřesení?“ Provází mě pohledem když si jdu sednout.
„Zejtra je víkend.“Ozve se ze zadních brázd a podle hlasu poznám Štefana, díky Štefy, fakt.
„Máte potřebu mluvit pane Waslerre?Můžu si vás rovnou vyzkoušet ze slovíček z osmé lekce.“ Zazubí se na něj profesorka.
„Klidně, když vám to udělá radost paní profesorko.“Oplatí jí úsměv Štefan.
„Moc vtipné Waslerr, no jen se pojďte předvést.“Štefan se tedy zvedne, přesně v tu samou chvíli jako já dopadnu na místo vedle něho.
„Raď mi.“Sykne na mě Štefy a s Hollywoodským úsměvem se nese před tabuli. Na dost lidí působí můj nejlepší kámoš dost povrchně a nafoukaně, ale není takovej, fakt. Dokáže brát věci vážně, i když to musí bejt fakt hodně vážný aby to on vážně i bral, většinou jen vtipkuje, ale je to prostě pohodář. Ostatně jako všichni u nás v partě. I když můj nejkámoš chtěl abych mu radila ani to nestihnu, protože učitelce vysype slovíčka z rukávu přímo na stůl a jde si sednout s výbornou.
„Dík, žes mi dovolil ti radit.“Směju se když dosedne.
„Sranda musí bejt ne. Jakto, že jsi zas přišla pozdě Sandy?“Povytáhne obočí.
„Ále, to víš, ségra bude rodit, navíc všechny ty zkoušky teď a ještě makám na tom obrazu pro Malinovku.“
„Jo ten co má jít do Práglu na výstavu?“ Ubezpečuje se Štefan.
„Jo, přesně ten. Jsem nervozní abych to nějak nepokazila.“
„Ale neboj, bude to v pohodě.“
„Snad.“ Povzdechnu si.
„Klid tam vzadu. Vyskočilová, nějak si vyskakujete.“Strefuje se do mě profesorka, ale nikdo se tomu výroku už nesměje, ze začátku to bývala sranda, ale teď když to používá třikrát do hodiny to už sranda neni.
„Ty jdi taky do hajzlu, krávo.“Bručím si pro sebe.
„Říkala jste něco?“Podívá se na mě úča.
„Ne, jen, že máte dneska moc krásnej svetr.“Zazubím se na ní, má na sobě totiž ten samej kytičkovanej svetr jako minule, předminule, předpředminule, no když se nad tím tak zamyslím tak ho nosí poslední měsíc každej den.
„Aha.“Nic víc není schopná říct, haha.
Po anglině je matika, to je v pohodě, jde mi ani nevím jak a po matice jsou moje oblíbené hodiny, což je tříhodinovka VYPky, což je výtvarná příprava. Pár vyvolených má mít obrazy, které teď malujeme, vystavené v galerii Vasilije Kandinského, ruského malíře. No a tak nějak se stalo, že já, Mirka, Roman a Karin máme podle prof.Malinové velice povedené obrazy a tím pádem je bude posílat na každoroční výstavu do Prahy. No a spolu s tím, že tam budeme mít obrazy máme taky šanci vyhrát cenu Kandinského Paříž. Pro obraz, který se bude nejvíc líbit, tedy jeho autor dostane možnost jet na rok do Paříže, místa úmrtí Kandinského, a bude mít možnost se prosadit ve světě. Ale mě osobně stačí, že tam budu mít ten obraz.
Jelikož je pátek a kvůli intrákům nám škola končí už o půl dvanácté, tak po VYPce vypadneme ze školy a celá banda, což znamená já, Štefan, Ondra, Tomáš a Jirka si jdeme dřepnout do Kateřiny, což je taková hospůdka kousek od školy. Bohužel jsme tam byli jen hodinku, protože jedinej Ondra nedojíždí, jinak jsou všichni na intru a jeli v šest domů a Ondra s rodičema na chalupu, takže mi nezbylo než popadnout svoje saky paky a jít pěkně domů, kde pro změnu byla ségra a probírala s mámou mateřství, protože se jí den za dnem blíží porod. Radši jsem se odebrala do pokoje kde jsem si pustila na plný pecky cédéčko Offspringů a u jsem čmárala nějakou abstraktní blbinu. Nakonec jsem v jednu skončila a šla zalehnout.

Je sobota o pár týdnů pozdějc, jeden z těch mála dnů kdy je celá rodina pohromadě, včetně Mirka, což je Sylvin manžel (Sylva je ségra) a když se takhle náhodou sejde celá rodina ani já se nevyhnu tomu být v obýváku. Ne, že bych rodiče neměla ráda nebo tak něco, ale s Mirkem nevycházím zrovna extra dobře. Je mu třicet a pořád si hraje na mýho otce a vidí na mně všelijaké nedostatky. Třeba dneska mi řekl, že mám nějak rozmazaný make-up, přitom jsem si oči přemázla černou tužkou těsně předtím než jsem šla do obýváku.
„Tak Sandro, řekni nám co je nového?“Podívá se na mně máma.
„Co by?“Zakřením se.
„No jak to s maminkou mluvíš Sandřičko?“ Děsí se Mirek
„Polib si, debile.“ Mám sto chutí říct, místo toho ale jen zamručím něco ve smyslu „Nijak.“
„Nevím...třeba něco novýho ve škole.“
„Hm, nic moc extra, jen budu mít obraz na výstavě.“
„Aha, tak to je paráda.“ Usměje se mamka, víc na to říct ani nemůže, protože posledních šest měsíců se skoro denně věnuje jen práci a mojí drahé sestře.
„No nic rodino, já jdu zase na záchod. To mimino si hraje s mim močákem jako s houbou.“ Říká ségra když se zvedá.
„Chceš abych šla s tebou?“Nabízí se Sylvě mamka a už se zvedá.
„Ne mami. Neni mi devět abys se mnou musela chodit i na záchod.“ Odbude jí Sylva a už jde ke dveřím když se náhle zastaví, otočí a kouká na nás, zřetelně vidím, že pod ní se tvoří loužička, ale asi to nebude tím, že by to neudržela, ale něco jinýho.
„Buď jsem to pustila, což nepředpokládám, protože se mi pořád chce čůrat, nebo mi právě praskla voda.“ To co se stalo během dalších dvou minut jsou nejrychlejší pohyby naší rodiny za celých posledních pět let, no když do toho počítám i Mirka tak dva roky, protože dva roky jsou manželé. Máma během deseti vteřin přeletí celej byt ke mně do pokoje, kde má ségra tašku tak jako u nich doma, a zase zpátky. Mirek rychle sesprintuje dolů a doletí pro jejich starou ojetou Felicii, kterou hned zaparkuje před domem, máma s tátou pomůžou Sylvě ze schodů a já mám za úkol zavřít střelhbitě všechna okna v bytě, psa zahnat domů, zamknout a vzít Sylvě tašku, což samozřejmě zapomenu, takže se ze druhého patra vracím zase do trojky, v rychlosti odemknu dveře, popadnu tašku, zabouchnu, zamknu a zase letím dolů. Naše stihnu tři schody nad přízemím, takže celkem dobrý. Rodičovstvo s mým drahým švagrem naloží sténající Sylvu do auta a jedeme rychle do nemocnice, kde ségru nejdřív přijmou a pak s tím, že to bude asi trvat ještě nějakých pár hodin, jí dají na hekárnu. My zatím čekáme před Sylviným pokojem, teda já a táta, protože máma s Mirkem jsou se Sylvou.
„Tak co Sandy?Napadlo by tě někdy, že budeš v šestnácti tetou?“Ptá se mě usmívající se táta. Je na něm dost vidět, že zestárl, protože má kruhy pod očima a hlubší vrásky než kdy dřív. To asi starostma, taťka má půjčovnu aut a nějaký auto mu někdo čornul, takže je naštvanej na celej svět a hledá ho kde může, teda spíš policajti, táta určitě ne.
„Ne.“Řeknu popravdě, myslela jsem si, že ségra bude jako máma a bude mít první dítě v šestnácti, ale to tátovi radši neřikám, protože táta by se mohl naštvat. Sám pořád řiká, že to byla jeho blbost, že se neohlídal a mamce udělal mimčo sotva se poznali, ale zase na druhou stranu toho nelituje, protože jsou s mamkou opravdu šťastný a i po dvaceti dvou letech se maj rádi.
Po dvou hodinách vyleze ze Sylvina pokoje mamka s tím, že ségru za chvíli převezou k porodu, protože už je otevřená na deset nebo kolik centimetrů. Nějak se v tom nevyznám, takže fakt netušim nakolik se musí otevřít aby tudy vyprdla mimčo. Když jsem to řekla mámě tak mi oznámila, že si porod představuju jako Hurvínek válku, že porod je velice těžká věc, načež jsem jí odpověděla, že určitě je, když je vám tolik jako mně a máte porodit půlmetrovýho a tříkilovýho caparta jak byla ségra a za to jsem si vysloužila takový výchovný plesknutí. Mamka mě nemlátí, protože dělá operátorku na lince důvěry, má vystudovanou psychologii, takže bít děti je u ní asi stejný jako bezdůvodně zbourat barák za deset milionů, já vim, že to je špatný přirovnání, ale zrovna v týhle vypjatý situaci mě nic lepšího nenapadá. U porodu smí být jenom Mirek, takže mamka celou tu dobu kdy ségra procpává další obrodu generace pořád přechází po chodbě sem a tam s kelímkem kafe v ruce, kterýho stejně už půlku vylila na zem, protože se jí tak klepe ruka, že vypadá na pořádnýho parkinsona. Z mámy je nervózní táta a pořád jí řiká: „Simono klid, ona to zvládne.“ a podobný uklidňující slova. Se docela divim, že mámu nebolí z toho popocházení nohy.
„Vaše dcera si vede dobře.“ Přijde nám po asi tak hodině a půl oznámit sestřička.
„Jen váš zeť se nám složil sotva uviděl krev.“ Usměje se sestřička.
„Bude v pořádku?“Strachuje se mamka.
„Ale jistě, co by se jí mohlo stát? Ona i dítě jsou naprosto v pořádku a za chvíli už bude venku.“ Hned potom sestřička zase zaleze do sálu a dlouho se nic neděje až po asi další hodině možná víc (blbý nemocnice ani nemaj na chodbách hodiny) slyšíme dětský pláč, mamka si oddychne a chce co nejdřív za Sylvou. Sestru po chvilce převezou a mimčo s ní. Sylva nám na pokoji řekne, že je to kluk, má třicet osm centimetrů a váží dvě šedesát, na jméně se s Mirkem shodli už dávno předtím. V naší rodině co se do mamčiny strany týče jsou všechny děti na písmeno S, přišla s tím prý babička mamčiny prababičky, což je moje prapraprababička, nebo tak něco a od té doby jsou všechny miminka pojmenovaný na S, je to ale určitě fuška vymyslet nějaký jméno na S aby už v rodině nebylo nebo bylo dlouho. Naštěstí kluci jsou u nás jen dva, mamky brácha Standa a tenhle prcek, kterýho Sylva s Mirkem pojmenovali Samuel. Je fakt krásnej, jen nevim po kom, ne, to byl vtip, ségra je fakt hezká, moc hezká, má zvláštní tvar obličeje, blonďatý vlnitý vlasy, temně hnědý oči a plný rty, já je tak plný nemám, ale za to mám zářivě modrý oči, kterejch si každej všimne. Nakonec nemocnici opustíme až s koncem návštěv, který nám ještě personál speciálně prodloužil až do desíti večer, pak už fakt musíme jít.
Doma si zalezu do pokoje a jen tak po paměti načrtnu obličej Samuela, zítra ho dodělám a předám Sylvě. Ségře se totiž moje výtvory líbí, doma má tři moje výtvory zasklený a daný v obýváku. Jeden je Pablo jako štěně, to jsem kreslila podle fotky (protože když malujete podle předlohy tak ten objekt se nesmí hejbat a udržet Pabla chvíli v klidu, i když jsou mu už čtyři roky, je fakt nadlidskej výkon), druhej je Sylva s Mirkem z jejich svatby a poslední je abstraktní obrázek jak si představuju vzruch.

Zase sobota. Štefan dneska vyráží na týdenní odpočinek od školy a já tvrdnu doma. No vlastně netvrdnu, protože máme se ségrou super zábavu, už je to zase ta stará, hodná, milá Sylva jako dřív tak jako mamka, kterou zajímá to jestli jsem si ráno vyčistila zuby, jestli mám úkoly a podobný věci, který mi ten poslední půl rok chyběly. Já mám zase na stojanu přichycnej papír, maluju sadu bicích a kytaru (na Sylvinu prosbu), Sylva při tom dělá už asi postý moji psychoanalýzu, mamka jí to doplňuje a při tom plete nějakou dětskou čepičku nebo co. Jako by jí Sam potřeboval, když je jaro. A vida SMSka, to byla doba: Ahojky Sandy, tak jsme na ceste. Je to celkem o drzku, protoze jak vcera lilo tak jsou mokry a kluzky silnice, ale Honza je super sofer a doveze nas do Prachatic cely:). Zatim se mej fajn a pozdravuj Sama. Pac a pusu Stefan. Hned mu taky odepíšu: Jasne, vyridim osobne. Doufam, ze ten Honza je fakt vyjezdenej, jestli ne tak radsi vylez a pojd zpatky pesky:). Ach jo a co jako budu celej tejden delat bez tebe???Komu budu radit v ajine? No, ja si obet najdu. Mej se fajn, uzij si to a ne, ze mi budes nevernej, nebo te prerazim vejpul. MTR Sandy. Pak dál maluju až do večera, celý obraz ještě neni hotovej, ale už mám obrysy barevný, v sedm se navečeříme, Sylva jde domů, vrátí se táta, chvilku koukáme na telku a v deset jdu spinkat, něco na mě asi leze, pořád jsem utahaná. Ten Štefan je ale hajzlík, ještě mi nenapsal, určitě už balí holky na ten svůj roztomilej kukuč, kterej využívá když ode mě něco chce nebo chrápe.

Jejda, neděle. Dneska nemám náladu na nic, maximálně tak sebou plácnout na gauč v obýváku a pustit si telku, nebo nějaký DVDčko. Naši zase nejsou doma, táta má nějakou stopu k tomu Renaultu a mamka má dneska službu aby radila sebevrahům, teda spíš je odrazovala. Tuhle jí prej volala nějaká dvanáctiletá holka s tim, že krvácí z rozkroku a nejde to zastavit tak jí mamina musela vysvětlit cyklus menstruace, celkem pruda. Štefan mi pořád nepíše, to je divný a to už je jedenáct...snad se mu nic nestalo. I když pokud mýmu kámošovi řeknete: "Napiš mi jak dorazíš" znamená to pro něj napiš mi až za tři dny večer. Co se dá dělat když jsem sama doma? No vlastně jo, dá se něco dělat. V rychlosti se obleču do džín, mikiny, hodím na sebe jarní koženou bundu do pasu (místo koženýho kabátu), dám Pablovi obojek s pyramidama, kterej jsem mu sama udělala, teda dala jsem tam ty pyramidy, a jdu s ním na procházku. Zastavíme se v nově otevřeném McDonaldovi, kde si koupím cheeseburger, velkou kolu a kuřecí kapsu, kterou dám z poloviny Pablovi, protože tomu jeho smutnýmu pohledu se fakt nedá odolat. Zase se po dlouhé době oba nezdravě napapáme a jdeme se dál projít. Sice Bechyně vypadá jako malý město, ale než jí celou obkroužíte se psem, kterej vám pořád hází klacky a všechno očuchává tak to trvá tři hodiny a já i Pablo jsme skvěle vyvenčený. Doma si vytáhnu matiku a jdu se na chvíli učit, pak se ještě kouknu na chemii, příroďák, fyziku, zemák a jako poslední vezmu do parády dějepis, kterej mě tolik nebaví a bohu dík ho máme jen jednou do tejdne. Každou chvíli po očku kontroluju mobil, ale kde nic tu nic. Ten Štefan na mně snad zapomněl...
„Ahoj zlato jsem doma.“Hlásí mamka z chodby a slyším, že pokládá tašky, takže jí jdu pomoct.
„Ahoj, Sylva dneska nepřijde?“
„Ne, jeli s Mirkem k jeho rodičům pochlubit se se Simonkem.“
„Aha, tak to jo.“Odtáhnu jednu těžkou tašku do kuchyně a začnu vykládat nákup.
„Mňami, nutella, dík mami, jsi zlatá.“Olíznu se nad oříškovou pochoutkou, kterou vytáhnu z tašky.
„Já vim, že jsme tě v poslední době se Sylvinkou dost zanedbávaly, ale pochop...“
„Já to chápu mamí. Určitě taky budeš Simona zanedbávat až za deset let budu těhotná já.“
„To si piš holka.“Zasměje se mamka a dává věci co jí podávám do ledničky nebo do spíže. V půl osmý si zapneme telku na nově, což jsou naše oblíbené zprávy, sice jak táta řiká všude je to samí, ale mamka vždycky omrkne hadříky moderátorů a snaží se často sehnat podobný oblečení jako má Borhyová, Charvátová nebo ta třetí. A už to začíná, vida dneska dvojka Borhyová, Koranteng, mamčini oblíbenci a maj červenou na sobě.
„Vítejte u večerních zpráv s Lucií Borhyovou a Rayem Korantengem.“ Uvítají všechny. Další ptačí chřipka, povodně ještě nepolevily a kvůli pátečnímu dešti jsou kluzký silnice.
„A nyní jedna smutná zpráva. Včera asi okolo jedenácté hodiny dopolední se vybourala čtveřice mladých lidí. Dva přežili, jeden zemřel na místě a druhý po převozu do nemocnice, bližší zprávy pro vás má Jan Tuna.“ Přešmik na Janíka, kterej stojí u cedule Prachatice.
„Právě sem měli namířeno čtyři mladí muži Jan Procházka, Michael Oříšek, Petr Smrčina a Štefan Waslerr.“ Moment, kolik chodí po republice mladých Štefanů Waslerrů? Doufám, že jestli to byl můj Štefy, tak je v pohodě.
„Jelikož silnice z Bechyně odkud mířili byla kluzká osmnáctiletý Jan nezvládl řízení a narazil do této budovy...“ Už toho přes slzy moc nevidim, ale bylo tam zdemolovaný auto a nějakej hnusnej barák.
„Auto začalo hořet a ze zadního sedadla se podařilo utéct Petru Smrčinovi a Michaelu Oříškovi. Jeden z nich okamžitě zavolal ambulanci, která po pěti minutách přijela. Osmnáctiletý Jan v autě zemřel na místě, a Štefan na následek proražení levé plíce zlomeným žebrem o pár hodin později, ani jeden z nich neměl zapnutý bezpečnostní pás a proto opět důrazně žádáme naše televizní diváky, používejte bezpečnostní pásy při jízdě autem, je to pro vaši bezpečnost.“ Když to doposlechnu zhroutí se mi celej svět. Mamka ke mně hned přiskočí, silně mě obejme a dá mi prášek.
„Na zlato, to bude dobrý.“ To neni možný...nemůže bejt mrtvej. Prostě nemůže...
„Ne, mami, řekni, že to neni pravda, že Štefan žije...že se vrátí...“Vydávím ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
„Nevrátí. Ráda bych aby tomu bylo jinak, ale sama jsi to slyšela...“
„Ne....on prostě nemůže bejt mrtvej. Štefan nemůže umřít, je tak mladej.“ Křičím.
„Je to krutý zlato, ale je to tak.“ Pak už si nic moc nepamatuju, protože jsem začla bláznit a mamka zavolala sanitku, která mě odvezla do nemocnice a tam do mě napumpovali něco na zklidnění nervů.

Nevím co je za den, nevím kolik je, jen vím, že jsem v nemocnici a, že můj nejlepší kamarád nežije. Jakmile si na to vzpomenu začínám brečet. Není prostě možný aby nežil...
„Dobré ráno, jak jste se vyspala slečno Vyskočilová?“Ptá se mě sestřička, která mi přišla zkontrolovat tlak.
„Což spánek byl v pohodě, ale včerejšek děsnej.“
„Jo, vy jste ta co jí umřel kamarád? Je mi to moc líto slečno, ale takový věci se dějou.“
„Jo, ale nevíte co přesně se mu stalo?“ Zase brečím, ani nevím jestli to chci vědět, ale asi jo...
„No...neni to nic pěknýho a řeknu vám, že ten váš kamarád, i když o mrtvejch se má mluvit jen hezky, zavinil si to vlastně sám, protože kdyby se připoutal tak mohl přežít, i když by možná neutekl z toho auta, ale prostě když s vaším tělem něco prudce trhne tak může dojít ke zlomení žebra jako ve Štefanově případě, no a stalo se to, že mu zlomené žebro protrhlo vazivovou blánu na povrchu plic a to je velkej průšvih, protože k dýchání potřebujete obě plíce a on se vlastně udusil, a navíc je to hrozně pomalá smrt, jen mu asi tu bolest zmírnili mofriem... Je to oškliví vám to říct na rovinu, ale je to tak.“
„Aha, dík.“Jediný co dokážu říct.
„Nemohla byste mi dát ještě ty prášky co jste mi dali včera nebo kdy? Chci zase usnout.“ Sestřička jen přikývne, odejde a za chvíli je zpátky s práškama. Podruhý se probudím asi tak ve čtyři, poznám to podle sluníčka, máme okna na stejnou stranu jako pokoj kde jsem a když takhle praží do oken tak je okolo čtvrtý nebo pátý. U mojí postele sedí mamka zleva a Sylva zprava.
„Promiň Sandro, ale musela jsem do práce, pohádala jsem se se šéfkou, chtěla jsem tu být, ale nemohla jsem a Sylva se vrátila až před chvílí.“
„Jo, to je v pohodě mami.“Řeknu jí a setřu slzu na víčku.
„Je mi to moc líto San... Byl hrozně milej a hodnej...“Utěšuje mě ségra a drží mě při tom za ruku.
„Kde je Sam?“Ptám se, rozhodla jsem se zaměstnat svojí mysl jinak než tím, že můj úplně nejlepší kamarád nežije.
„Hlídá ho Mirek.“
„Aha, jen aby ho neopil.“
„Neopije ho, neboj. Náhodou už tejden nebyl v hospodě.“
„Jo, hele Sylvi, já se nechci hádat, můj názor na Mirka znáš a nevymluvíš mi ho. Ty ho máš ráda a to je podstatný.“ Snažím se usmát, ale moc to nejde.
„Jasný ségra.“ Usměje se i Sylva, tý to jde podstatně líp.
„Jo Sandy, ve škole jsem tě omluvila. Byla jsem tam osobně, to tvoje místo vzadu je úplně obsypaný kytkama.“ Při zmínce o kytkách se mi do očí zase tlačí slzy.
„Jo, díky mami.“Poděkuju jí, chvíli si ještě povídáme.
Po asi dvou hodinách za mnou přijdou Marek s Tomášem.
„Ahoj kotě.“ Pozdraví mě kluci a každej mi vlepí pusu na tvář.
„Ahoj.“ Odpovím jim a připadám si blbě ani jeden z nich nevypadá, že by se zhroutil...
„Je to děs co se stalo.“ Sklopí Marek hlavu a já vidím, že mu po tváři stéká slza, asi to nebude tak jak jsem myslela prve.
„No jo no...ale stalo se, musíme se všichni sebrat a žít dál.“ Pokrčí Tom rameny a zaroveň se snaží uklidňujícím poplácáním povybudit Marka.
„Mluvil jsem se Štefanovejma rodičema. Teda jeho otcem. Jeho mamka se z toho zbláznila, takže je v psychiatrický léčebně. Domluvil jsem s nim, že nechaj Štefyho pohřbít tady, protože tu měl kamarády, kteří se mu budou starat o hrob, v Brně by na to jeho táta neměl čas, máma ve cvokárně a nejmladší babičce je šedesát tři a bydlí na dědině, takže svolil, že ho budeme mít tady.“ Oznámí mi bez nějakých emocí Marek. Zase musím brečet, je to divný, že už nebude sedět vedle mně...
„Jo, to jsi hodnej Mary. Moc díky...Budu za Štefym chodit pořád.“
„Jo, já taky. Já vim, žes ho měla ráda.“
„Jo, nejvíc na světě, byl to nejlepší kámoš.“
„Já vim zlato jak...Já ho měl taky rád. Jo pohřeb bude v pátek v jedenáct. Bude tam celá škola, i ten jeho táta a prarodiče přijedou, jeho máma je šílená, tu jen tak nepustí a další děti neměli.“
„To musí bejt strašný.“ Lituju Waslerrovi.
„To jo. Vem si, když máš dvě děti a jedno ti teda umře, tak se snažíš to nejlepší pro to druhý, ale takhle... já bych se asi odstřelil...“
„Já taky...snad si radši ani pořizovat děti nebudu.“ S klukama ještě chvíli kecáme a v osm už ani nebrečim. Je zajímavý jak rychle člověk přijme fakt, že jemu tak blízká osoba už neni... Zítra budu moct domů, takže jsem ráda, doma půjde mnohem líp na Štefana nemyslet tolik jako tady. Mám doma co dělat pořád. Uklidím si pořádně pokoj, domaluju ty bicí, budu se věnovat synovci, pomůžu mamce udělat beránka, sice jsou Velikonoce dneska, ale my je budeme výjimečně slavit pozdějc.

Už jsem zase ve škole. Včera mě pustili z nemocnice a dneska jsem šla poprvý do školy. Bylo to docela drsný. Místo vedle mně bylo úplně obsypaný kytkama, každej se na mě koukal jak na přízrak, pořád mi někdo třásl rukou a kondoloval mi. Teď je VYPka a my malujeme téma rytmus. Malinová se u mě staví asi v půlce hodiny. Prý v pondělí budou výsledky té soutěže a pošlou to přímo výherci takže prej mám stepovat u schránky.

„Sandro, máš tu dopis.“Volá na mě mamka z chodby. Dneska je pondělí, chodí výsledky, ale tohle bude určitě něco jinýho, musela by to bejt moc velká náhoda.
„Jo dík.“Poděkuju a přicourám se do kuchyně.
„Vážená slečno Vyskočilová, tímto dopisem Vám oznamujeme, že jste vyhrála cenu Vasilije Kandinského. Gratulujeme Vám a zároveň Vás žádáme aby jste se dostavila k datu třicátého dubna dva tisíce šest do Prahy do galerie Vasilije Kandinského k přemístění se na 12 měsíců do Paříže. S úctou M. Trieb.“ Dočtu a vyskočím do vzduchu.
„Juchůůůů, já vyhrála. Maminko, já jsem tak šťastná.” Raduju se a skáču mamce kolem krku.
„Já jsem taky šťastná, mimochodem si nepamatuju, že by se mě někdo ptal jestli může odjet na takovou dobu do ciziny.”
„Ajaj, mami, můžu, že jo?Prosíííím.” Kleknu si na kolena a žadoním.
„Jasně, ale denně zprávy o tvym pobytu a dostaneme deset procent z prodeje jasný? To já s tátou jsme ti financovali ten kroužek.” Vím, že si mamka dělá srandu, ale vojensky zasalutuju a letím do pokoje, kde hned popadnu mobil a cvakám Štefanovo číslo, když si uvědomim tu strašnou věc. Smutně si sednu na postel a cítím, že se mi do očí zase ženou slzy.
„Co se děje zlato?”Ptá se mamka, která přijde a sedne si ke mně.
„Ale...to já jen...chtěla jsem o tom říct Štefanovi a uvědomila jsem si, že tu vlastně se mnou neni...” V pátek byl pohřeb, fakt hrůza, celá škola tam byla a úplně vepředu jeho rodina a taky my, tím myslím naší partu. Dokonce i kluci brečeli a jeho babička se dokonce složila. Bylo to fakt hodně emotivní...
„Já vim, že ti chybí Sandy, ale smiř se s tim. Myslim, že ti ta Paříž jen prospěje, budeš malovat a nebudeš tolik vzpomínat. Kup mi tam prosimtě takový ty dobrý čokolády jo.” Usměje se mamka aby mě povzbudila. Smutně se usměju, ale i tak vím, že se Štefanovi svěřit můžu. Natáhnu na sebe černou minisukni, tričko z loňského Pod Parou festu a jdu na hřbitov. Dojdu až ke Štefanovu hrobu (jeho rodiče jsou katolíci a podle nich je spálení proti Bohu, nevim kde na to přišli...nic proti Bohovi, ale tohle jsem nikdy neslyšela.), kde si sednu a všechno v slzách Štefymu řeknu. Neodpovídá, ale vim, že mě slyší, že je se mnou a bude se mnou i v Paříži... Vím, že tuhle ztrátu nakonec překonám a Paříž mi jen pomůže...