O LIDSKÉ BEZNADĚJI A NICOTNOSTI VNITŘNÍHO SVĚTA

Jeho díla byla známá po celém světě.
On však nikoli.
Chtěl, aby ho znali, jen to nemohl do světa vykřičet jako ostatní malíři jeho doby.
Všichni se chlubili, on nemohl.
Všichni se bavili, zpívali.........On nemohl.
Posedával na své staré, skoro děravé židli a každý večer si čistil štětce v lavoru pod sebou.
Měl jenom je. Kdyby mohl, povídal by si s nimi. Je však němý. Naslouchá jen sám sobě.
Kreslí a maluje nádherné obrazy, které se prodávají těm nejvlivnějším, nikdy z toho však neviděl ani cent. Nepotřeboval peníze ani jiné dary. Potřeboval pokoru a úctu všech, kteří viděli i neviděli jeho obrazy. Třebaže se o něm jen doslechli, chtěl jejich uznání.
Všech, kteří nevěřícně kroutili hlavou nad jeho skromností a němotou. Chtěl by do světa vykřičet spousty melodických slov a vět, ale nemůže.
„Kdybych tak mohl všem říct, že ty obrazy jsou mé. Že je maluji já. Od rána do večera bych vedl dlouhé dialogy s někým, komu by se obrazy líbily a když by ani tohle mé překypující touze nestačilo, hlásla bych o svých obrazech moudra a sebevědomě bych oprášil svou starou masku němého, ale stále žijícího člověka. Hlásal bych klidně pod císařskými branami, jen aby mě slyšeli všichni, kteří žijí. Jenže nemohu. Musím jen nečinně přihlížet, jak se má díla dostávají do nesprávných rukou, nesprávným lidem. Musím přihlížet otmu odpornému zneuctění. Už jen ta představa je tak silná, že bych jí nejraději pohrdal. Musím také přihlížet tomu nechutnému pohledu všech, všech těch žíznivých po mých dílech. Já sám však vím, že pro ně malována nejsou.
Tisíckrát jsem prosil pána boha o naplnění mých přání.
Bože, dovolil jsi mi tvořit, ale nedovolil jsi mi, své díla také chránit. Můžu je jen oplakávat.
A to mě, dobrý bože, ničí!“.............
….......po tiché, ale přesto strhující a silné bouři, která zněla v jeho myšlenkách, práskne štětcem do vody. Podlaha je s vodou ještě studenější, než byla. To vše podtrhuje atmosféru uvnitř domu.
Jeho vrásčitý obličej se podívá dolů a myšlenky se ubraly úplně jiným směrem.
Směrem, kterým nechtěl. Směrem, kde byla bída a nicota. Kde vládnul podprůměrný člověk s penězi, nadprůměrnému člověku, ale bez peněz a kde rozum vedl srdce, které se pod jeho vojenskou silou, jen kajícně táhlo. To byl svět, kde on nechtěl žít. Nechtěl tam patřit.
Na obličeji měl plno vrásek, kterým se říkalo vrásky smutku. Mezi nimi se však našlo i pár radostných vrásek, které mu slušely. Byl však ponořen do svého smutku, z útrap života a den ode dne bylo znát, jak vrásky radosti mizí.
Sebedestruktivní myšlenky ho ničily. Nemohl je vykřičet. Nemohl je napsat. Nemohl se od nich odprostit, jako další spousta lidí. Nemohl nic. Mohl jen svoje pocity, vyjádřit malbou.
Člověk by však řekl, že kvůli jeho tmavému pohledu na život, budou i jeho obrazy tmavé.
On sám by ho však, spolu se svými obrazy samozřejmě, vyvedl z omylu.
Byly barevné. Byly tak barevné, až z toho přecházely oči. Modrá prolínala zelenou a červená se polehounku nořila do žluté. Barevnými obrazy vyrovnával tmavé stránky ve svém nitru.