I lived in another world

Učitel se na mě přísně podíval, uhla jsem mu pohledem, a nechala jsem si spadat ofinu z hustých černých vlasů přes oči, abych se už nemusela potkat s jeho výrazem ve tváři, zahleděla jsem se na bílý papír a začala jsem si na něm v duchu vykreslovat rysy anděla, byl krásný, nebyl oblíbený, nikdo ho moc neměl rád, ale on byl ve své podstatě nádherný, vzala jsem tužku a jela jsem po pomyslných linkách, obtahovala jsem je a stínovala jsem kolem nich. Byl to anděl, hleděl zadumaně do země, byl sám, ruce ovinuté kolem pasu, hodně lidí mu ublížilo, chtěl se chránit... Jeho křídla byla zlámaná, peří z nich padalo na malou krví podlitou hromádku, která se tvořila u jeho nohou, měl ošuntělé boty, byl oblečený jinak jak ostatní, neměl nejdražší výstřelky mody, ale měl to, co vyjadřovalo jeho náladu a pocity...

Zazvonilo

Lekla jsem se, zaklapla svůj notes, hodila jsem ho do tašky přes rameno, zvedla jsem se ze židle, brašnu jsem si hodila přes hlavu na vzdálenější rameno a zaryla jsem pohled do země, nechtěla jsem odpovídat na hloupé otázky mých spolužáků, nechtěla jsem se jim dívat do očí a nechtěla jsem poslouchat ty jejich nemístné poznámky, na mobilu jsem si vyhledala nejoblíbenější playlist, šoupla jsem si sluchátka do uší, vyloudovala jsem muziku na nejhlasitější obrat, aniž by mi vadilo, že všichni stojící blíž ke mě ji mohou slyšet a naopak, že já neuslyším je, vyšla jsem ze dveří a namířila jsem si to ke své skříňce. Těžká taška mi při každém kroku malinko nadskočila a bouchla mne do nohy, pomalu ale jistě se mi tam utvářela široká modřina, na to že byl třetí den školy to bylo docela zajímavé.

Když jsem prošla dveřním obloukem oddělující část školy ve které se nacházely učebny a třídy od té kdy se studenti přezouvali, nechávali si tam ve skřínkách učebnice, četly si změny v rozvrhu a poté odcházely ze školy, nebo naopak a spatřila jsem jeho. Stál u sklem zakryté tabule, pod kterou byly sepsány všechny změny v rozvrhu. Něco mne bodlo pod žebry a hrudník jako by se mi sevřel. Zarazila jsem si ruce do kapes a vydala jsem se opatrně ke své skřínce, snažila jsem se na něj pořád nezírat, ale i přesto jsem ho nemohla spustt z očí, byl jako můj anděl, který se rýsoval na papíře, byl téměř stejný, jenom neplakal, nebyl osamnělý, on se smál obklopen svými přáteli, přáteli, mezi které jsem už nepatřila.

Prošla jsem kolem něho bez toho, aby si mne všiml, zašátrala jsem v tašce pro klíč od skřínky a nacpala jsem ho do rozvrkotaného zámku. Skopla jsem přezuvky do nejspodnější části skřínky a přikrčila jsem se, abych si obula boty. Taška se mi sváhla přes rameno a spadla mi na zem, vypadl z ní můj notes a jako by naschvál se otevřel na té straně, kde se rýsoval můj anděl tak moc podobný jemu. Znovu mne píchlo pod žebry a do očí se mi vřinul velký příval slz, nasoukala jsem se do bot, sebrala notes a zabouchla jsem skřínku. Rozběhla jsem se na záchod, u zrcadla na hlavní stěně se parádila partička holek z vedlejší třídy od nás, všechny se po mě divně otočily a já jsem v ten okamžik zalitovala, proč nejsem taky taková jako ony, třeba by mne potom měl rád.

Otevřela jsem dveře k záchodu, sklopila jsem prkýnko a posadila jsem se na něj, tašku jsem si pověsila na kliku od dveří, vyšátrala jsem v ní malý balíček žiletek a strhla jsem z něho ochranou folii, zahodila jsem jí kamsi do rohu, přestala jsem potlačovat nově a nově se valící slzy, vyndala jsem jednu ještě zabalenou žiletku značky Astra, opatrně jsem z ní sundala papírek a vzhlédla jsem se v jejím ostří. Holky si zatím u zrcadla něco špitaly a smály se, zřejmě mě, bylo mi to docela jedno, věděla jsem ale, že on už mne nemá rád, že mě nikdy nebude brát jako dřív. Vyhrnula jsem si rukáv černé mírně seprané mikiny a přiložila jsem žiletku k ruce, přemýšlela jsem proč a co dělám. Jako by se posunula sama, v momentu jsem skoro slyšela jak prořízla mou kůži, bodavá bolest se mi ohlásila moc výrazně, z očí se mi vyřinul nový příval slz, ani ne tak pro bolest z říznutí, ale pro něho, moje ruka se pohybovala sama, žiletka se klouzala jemně po mé kůži a zanechávala za sebou rudou cestičku, na každých pár milimetrech té cesty se vytvořil hrbolek v podobě kapky krve.

Po chvíli jsem mírným cuknutím zvedla ruku a odtrhla žiletku od mé kůže, podívala jsem se na své dílo, DVX se rýsovalo vkreslené rudou barvou na mé bílé kůži.

Náhle se mi zamotala hlava, žiletka mi vyklouzla z ruky a hlasitě cinkla o zem, svezla jsem se ze záchodu k zemi a přitom jsem se praštila o plechový bok záchodové kabinky.

Ještě jednou jsem se podívala na svou ruku. Můj anděl, byl tam naposled a navždy...Potom už byla jen tma...