Cesta na onen svět

Poslední dobou moc přemýšlím, co není, nad tím co mohlo být. A víte co je nejhorší, už nevidím cesty světla jako dřív, nevidím ty zlatavé oblázky co lemovali mojí cestu, jsou tu teď jen černé balvany, které pohlcují všechno světlo okolo cesty. Vezmete je do ruky a hodíte z té cesty pryč, na pár okamžiků se rozední ale jen uděláte krok dál, a je tam další černý, chladný, oplzlý kámen.
Je to jako ten feťák co jsem ho potkal na autobusovém nádraží. Človíček hubené postavy na první pohled zcela normální jako každý jiný, jen v jedné setině okamžiku se mění v soucit, nebo snad opovržení? Rozbalí si pouzdro, vyndá lžičku, něco sype, zapálí zapalovač a už vaří. Po chvíli injekce se dere v kuži a on jen křičí: “Na co čumíš, na co čumíš, táhni …!” Neslyším ho, jen odezírám ze rtů a dál koukám, jak jeho svět je náhle v jiném světě. Ve světě, kam utíká před všemi těmi věcmi tohoto světa, jak nasedá do vlaku, který nemá záchranou brzdu. Koukám a poslouchám Avalon.
Odezírám ze rtů a přemýšlím, nad tím úsměvem, co mě věnovala ta roztomilá slečna včera na koncertu Siguros. Když jsem seděl na zemi, vnímal opojné tóny hudby. A v tom otevírám oči, stojí vedle mě, se svým přítelem, a kouká na mě. Jen tak prostě kouká a v tom se usměje, usměje jak anděl. V tom úsměvu byl celý ten význam všeho. Hudba co se linula prostorem, atmosféra tohoto místa. Svět je tak moc plný rozdílů, přetvářek a cest. Svět je peklo, očistec, je jen pouhou zkouškou našeho vědomí, naší existence. Světe je mi tě líto.