Bar

"Zůstaňte tam, zavřeni ve svých pocitech!"

Seděla jsem v rohu zapadlého baru. Ve vzduchu se vznášel silný kouřový opar, nejen cigaretový. U baru seděl na židli jednooký hrbáč. Skláněl se nad svojí, jednou z mnoha posledních, sklenicí něčeho podivuhodně hustého a hnědého. Vepředu se ovíjí pár lehkých žen kolem, zde jedinečně normálního, muže. Doufají, že jim něco dá nebo jim aspoň koupí pití, aby si ráno na nic nepamatovaly, aby měly čisté svědomí. Dlouhé našedlé prsty jemně dopadají na bílé a černé klapky klavíru a vydávají táhlé tóny. Muž, který hraje tuto tesknou melodii má hlavu zakrytou kloboukem, jenž zasahuje až do obličeje. Nechce být poznán - zašedlá existence. U vedlejšího stolu pomalu usínají dva ožralci - trochu předčasně. Okolo mě prochází číšník. Pokud mu lze tak říkat. Kouká na mě úchylným pohledem a pak se na mě usměje širokým otevřením pusy, který odhalí jeho křivé zuby. Nedívám se mu do očí - bojím se toho co bych spatřila. Říkám si, jak jsem se sem dostala...

Venku pršelo. Foukal vítr a tím svým dechem shazoval barevnou záplavu listí ze stromů. Šustily mi pod nohama. Ten den jsem měla špatnou náladu. A k tomu ty...
Zase jsi se někde proháněl na té své motorce. Proč vysazují stromy kolem silnic? Proč...? Odvezli tě do nemocnice. Možná budeš žít!
Šla jsem do zapadlých uliček města. Ty uličky miluji. Vždycky se najde nějaká nová. Nová klidná ulička jako z jiné doby. V jedné z té uliček se poflakovala banda chlapů. Díky rozhozenosti jsem jim nevěnovala pozornost, dokud na mě nezačali mluvit a přibližovat se. Zabočila jsem. Do tohohle baru.

A tak tu sedím a přemýšlím. Přemýšlím nad životem tam venku. Vždyť tady jako by se čas zastavil. Z přemýšlení mě vytrhne číšník s úchylným pohledem, když na mě vylije něco odporně zeleného.
„Promiňte slešno…“ říká šišlavým hlasem.
„To je dobrý.“ odpovídám mu a přitom se zvedám k odchodu na WC.
Pustila jsem vodu a se šťastným výrazem, že vůbec teče jsem se dala do drhnutí rukávu. Naštěstí to šlo dobře dolů. Porozhlédla jsem se po místnosti. Byla malá a špinavá, ovšem byla to jediná místnost kde nebylo nakouřeno. Nebo aspoň ne tolik. Při bližším prozkoumání by jste ale objevili v každém rohu nejméně deset stříkaček.
Vyšla jsem ze záchodů a vracela jsem se chodbou ke stolu. Z místnosti vycházelo zelené světlo. Opatrně jsem otevřela dveře. Do očí mne udeřilo ostré světlo a do nosu pach kouře. Podívala jsem se směrem ke zdroji světla a tam jsi ve dveřích stál ty. Naše oči se setkaly. Říkala jsem si: ‚Co tu děláš? Ty máš být přece v nemocnici!‘ Ovšem radost z toho, že tě vidím mě hnala k tobě a já jsem skončila v tvé náruči. Nevadilo mi, že všichni ti podivuhodní lidé na nás koukají, byla jsem s tebou a byla jsem šťastná.

Takhle vypadá nebe?