Naše cesty se opět protnou

Byl to chladný podzimní večer. Všude bylo ticho, rušené jen jejím pláčem. Na nemocničním lůžku ležela černovlasá žena a se smutkem v očích se dívala na svou dceru. Ta se vzmítala ve vzlycích a pořád dokola opakovala jen „neodcházej“.
„Psst, Samantho, neplýtvej už slzami, už to nemůžeš zvrátit“ zašeptala tiše žena. Ve skutečnosti však věděla, že už jí zbývají jen minuty, jen pár chvil s její dcerou. Nechtěla jí opustit, ale musela. Její cesta tady končí, ale jinde bude pokračovat dál. Nebála se.
„M-Mami, proč je život tak nespravedlivý?Proč zrovna ty? Proč ne já?!“ křičela dívka a přes slzy už ani neviděla. Tolik svou matku milovala a ona jí teď má odejít. Co tu bude dělat?
„Mami, prosím neopouštěj mě i ty, táta už taky odešel, prosím, mám jen tebe“Žena opatrně natáhla ruku ke své dceři a pohladila jí po tváři. „Já vím zlatíčko, ale musím je to tak. Budeme na tebe s tátou čekat. Dávej na sebe pozor.“ Vypadalo to tak lehce, říct tahle slova. Tak jednoduché. Ale ve skutečnosti to bylo těžké. Ten vnitřní boj co se v ní odehrával, by si nikdo nedokázal představit. Na jednu stranu věděla že už má jen poslední minutu, dvě, ale naopak by nejradši chtěla skočit její dceři do náruče a říct, že vše bude dobré. Ale na to už neměla sílu. A ani by to nebyla pravda. Věděla to stejně dobře, jako ona.
„Budeš mi chybět. Nejdřív táta a teď i ty. Mám vás moc ráda.“ Řekla dívka ztěžka. Nedokázala si představit, co bude dál. Jak bude žít? Jak to bez nich přežije? Přála by si, aby její matka měla ještě čas, aby se její rty červenaly o chvilku dýl, aby jí mohla všechno říct. Ale nejde to. Do srdce se jí každou chvílí zbodávalo více a více ostrých střepů a trhaly jí na kusy.Její maminka od ní byla pořád dál a dál. Každou chvílí se vzdalovala a pouta mezi nimi se trhala. Cítila to, chtěla se tomu bránit, ale nešlo to.
:Taky tě moc miluju. A tatínek taky. Nikdy na nás nezapomeň..“zasípala. Samantha jí rychle chytila za ruku. „Prosím“ dodala. Poslední slza, poslední mrknutí, poslední úder srdce. A vše se zastavilo. Jako by bylo vše zpomalené. Dívka vyskočila a začala třást matce s rameny. Ne, to není pravda křičela uvnitř, ale ve skutečnosti nebyla schopná vydat ani hlásku. ………………………………………………………….Mami, přeju si, aby si tu byla, chci slyšet zas tvůj hlas, vidět tvé oči. Chci se tě znovu dotknout, obejmout tě a překročit tak tu propast co mezi námi je.Kdy se k tobě připojím? Chybíš mi. Tmavovlasá dívka se sklonila k díře ve které byla rakev, hodila tam kytici černých růží, otočila se a odešla. Připravit se na setkání s rodiči.