I´m real! Only for you. V.

----

Stojím u dveří svého domova. Jak se to řekne... Domova. Bydlím s tetou a strýcem. Už teď vidím,
jak se teta mile usměje a tmavé oči budou zase jednou prozářeny tím veselým plamínkem. A strýc? Říkám mu strejda, jako snad každý. Vlastně ho moc nevidím - Je neustále v nějaké cizí zemi a pracuje na odhalování podmořského světa. Víc nevím.
Musím zazvonit. Roztřesenou rukou pomalu několikrát stisknu zvonek v domluveném znamení. Znovu a znovu si prohlížím staré dřevěné dveře působící pochmurným dojmem, ale za tou bránou je útulné "hnízdo".
Je mi podezřelé,že na mě teta už nemává z okna, nejspíš chce doplést řádek...
Zapadající slunce kreslí na okenní tabulky jiskřivé ornamenty. Dívám se nahoru a stíním si dlaní.
Nad protějšími domy se rudý kotouč slunce líně valí dolů a svou silnou jiskřivou září probarvuje a načechrává mraky kolem.
Do mé hlavy se vkrádá tísnivý pocit, že se něco stalo. Kolem projíždí starý, špinavý a rozkodrcaný autobus. Aniž bych nějak věděla proč, kráčím pomalými kroky k zastávce.
-Třeba vystoupí teta.-
Nedočkavým pohledem přejíždím přes obličeje vystupujících. V tuto dobu bývá teta už dávno doma...
-Nic! Jak jsem jen mohla doufat? Opustila mě nová kamarádka a já si s ní tak rozumněla!
Když jsem se na ni ptala, řekli mi, že už nepříjde.-
Chtěli mě odvézt, ale já jsem se rozhodla jet sama.
-A Filip tu taky není!-
Vlastně ani nevím proč by tu měl být právě on,
ale něco mi říká...
Jen co jsem se otočila a vykročila zpátky k domu,
něčí ruka mě jemně, ale nesmlouvavě chytla za rameno.
Teď vím, že mě neopustil. Ani nevím jak, jsem si tím však jistá. Pomalu otáčím hlavu a posunuji si brýle.
"Ahoj." Teď už jsem víc vyrovnaná, než když jsem ho viděla v nemocnici. V jeho očích vidím smutek,
co mu jako stín přeběhl i po tváři plné důvěry.
"Ahoj." odpověděl, "Proč si myslíš, že jsem tě opustil?"
Nevím, co mám říct. Jen hledím do jeho oříškových očí a nemůžu uhnout. Teď je mi líto toho kvapného úsudku.
Zároveň se mi však v hlavě hlásí myšlenka o slovo:
"Vždyť nemůže vědět, na co myslíš!"
Druhá s ní souhlasí:"Ano, to je přece nesmysl!"
Vzadu v mysli se však ozývá ještě jiné mínění:
"Co když opravdu ví, co si myslíš? Je to sice zvláštní,
ale jak jinak to ví?" V tu chvíli se mi myšlenky doslova začaly hádat!
"Promiň." Přerušila jsem hádku ve vlastní hlavě.
Trochu se zahanbeně zadívám na zem a nevím, jestli se víc stydím za své myšlenky nebo za to chvatné prohlášení...Souhlasím s třetím hláskem.
"Dobrý." Chvíli se odmlčí a přetáčí v ruce nějakou tužku.
"Vím, co je s tvou tetou a strýcem.
Tvůj strýc a teta...už se nevrátí."
"Proč?"
-Nemůžu, ne nechci rozumět!-
"Odešli." Hledí na mě smutným pohledem a já už to vidím, vidím to, co jsem nechtěla. Přesto se ještě ptám.
"Kam? S kým"
-To nemůže být pravda! Nesmí!-
"Je to pravda."
Ta strohá odpověď mi rezonuje v hlavě.
"Půjdeš se mnou?"
Neodpovídám neslyším.
Oči mám plné těch hořkých slz, které dopadaly na hrob mých rodičů.
Nic nevidím. Celý svět se topí a mě se točí hlava.
V mysli mi kříčí tisíce hlásků.
"Proč...?!" Tiše poslouchám dopady těch slaných kapek.
Trochu se mi daří přemoct pláč a otáčím se na něj.
"Co? Promiň já tě neslyšela..."
"Půjdeš se mnou?" Teď už mi je to jedno.
-Ale kam chce jít?-
"Bude ti tam dobře. Vím, že tě tu už nikdo nechápe.
Já ano."
"Hm..A jak mě můžeš chápat? A jak víš, na co myslím?"
Teprve teď vidím, že se kolem nás otáčejí lidé a
někteří si spolu něco šeptají. Nevěnuji jim pozornost.
Filip je probodává zlým pohledem.
"Co je?" Nechápu, proč se na ně tak škaredí a úplně mokrýma rukama si stírám nové slzy.
"Oni mě nevidí. Myslí si, že jsi blázen. Chápeš?!"
-Tak tohle vůbec nechápu: Jak může být někdo,
kdo se mě dokonce dotkne, vidím ho tu, neviditelný pro ostatní?-
Jsem zmatená. Pozoruji, jak jeden nepříjemně vypadající pán vytáčí na mobilu číslo a taky vím,
že budu muset hodně dobře utíkat. Rozbíhám se.
Bez jediného ohlédnutí prchám odtud.
Filip běží vedle mě, abych to nevzdávala.
Ještě nikdy jsem tak rychle neběžela - Mám strach.
-Jak si jen můžou myslet, že jsem blázen?!!-
Pomalu ztrácím síly. Už nechci běžet, jsem unavená.
-Bože! Jak já jsem unavená!!-
"Nezastavuj se! Tady ne, prosím!!" Slyším jeho hlas a
jak otáčím hlavu vidím v jeho očích zoufalost, jakou snad svět ještě ani nepoznal.
Přesto se zastavuji.
Vše je tak zvláštně zpomalené.
Znovu se otáčím a vidím běžící policisty s tím volajícím a s nějakým mužem v bílém plášti.
-Toho znám! Já tam už nechci! Nic mi není!!-
Vím, že nemám šanci, ale opět jdu. V jednu chvíli chce Filip, abych znovu běžela, ale pak se otáčí a zastavuje. Dívám se na něj a jeho bledá tvář čiší zlobou a beznadějí zároveň.
"Nee!!" Křičí na mě, snaží se mě přinutit k běhu.
"No tak běž!"
Už vím, proč tak zbledl. Jeden z policistů zvedl zbraň
a než stačili ostatní v tom zabránit namířil na mě.
Slyším výstřel, s hrůzou se dívám do ústí zbraně.
Mám srach. Ne o sebe, ale o Filipa, který stojí přede mnou. Chci ho odsrčit, ale stojí pevně.
A pak...Filipem kulka jen proletěla aniž by mu ublížila.
Uvědomuji si, že tu vlastně není.
-Ale já tu jsem!-
Náhlá bolest mě probouzí z horečného přemýšlení.
Už vím, jak se cítí ten, kdo prohrál život.
Slyším nějaký výkřik hrůzy a rychlé dupání.
Vše se mi rozmazává.
Jako posledního vidím Filipa, jak nade mnoou klečí a
po bledých tvářích mu stékají slzy.
-Už vím, kdo jsi.-
Chtěl mě zachránit, ale čas se podrazácky domluvil s náhodou.
Byl to můj bratr. Zemřel ve dvanácti.
Ležím a s každým výdechem cítím,že další už nezvládnu.
Jen na posled se podívám na Filipa, ale pak už nic nevidím. Jen neznámá melodie mě uklidňuje a já vím,
že se vrátím do té zahrady klidu.

Navždy.

-A už nikdy nebudu blázen.-

----
----

(Dodatek - Článek v novinách - Úmrtí)

1. srpna v 19:00 hodin zemřela 16ti-letá
Lindsay Lessy na postřelení.....

Došlo k pochybení policejního štábu.
Střílející policista nám řekl:
"Nechtěl jsem střílet, selhala mi zbraň. Je mi to moc líto." ...

Poté, co dívka ztratila rodiče a bratra,
opětně se u ní projevily příznaky již dříve léčené nemoci...

Dr. Levoča se k případu své pacientky nechtěl vyjadřovat.

Další úmrtí...